PO PROUDU

 

B. KENNEDY

 

(VZPOMÍNKY ANGLICKÉHO TRAMPA z USA KONCE 19. STOL.)

Mladý anglický dělník se přes  podvodnou společnost nechal najmout na loď do Philadelphie v USA, ačkoliv vůbec nic o  lodnictví neznal. V Baltimore byl zaměstnán na lodi sbírající ústřice a jako horník v šachtě. Zavřeli ho za nedostatek peněz v New Orleansu. Na jezeře Ontario sloužil jako plavec. Pak stavěl železnici a lovil lososy v Skalistých horách.  Poté odjel volán zlatou horečkou do Kanady, kde se utkal s nástrahami přírody i Indiány. Životní styl změnil v San Francisku, kde zpíval v opeře,  pracoval jako rekvizitář a plavil se na jachtě. Znechucen Amerikou se vrátil do Londýna kde žil jako bezdomovec. Text je původní z roku vydání 1922 a obsahuje v sobě patinu dávných časů…

Kennedy byl typický férový  dobrodruh s originální vnímavostí a chápavostí. Hledal si svoji originální cestu životem a našel ji.

 

Byla to má nejoblíbenější kniha mládí, obsahovala i mnohé duchovní zážitky, jež mne velmi oslovily, např. z konce následujího textu:

Během všeho toho času Billy učil mne neustále, kdykoliv se mu naskytla příležitost. Dostal jsem několik knih, mezi nimi překlad Goethova mistrovského díla Fausta. Ihned učil jsem se nazpaměť podivuhodným veršům na začátku básně, kde archandělé oslovují Boha. Vznešenost myšlenek i slov vnesla mi do duše veliké světlo. Cítil jsem, jak se pro­bouzím a rostu.

Nebo:

Podivná jasná krása toho jitra a pohled na zemi v dálce vyvolal ve mně na okamžik zvláštní intensivní cit. Byl to vyšší a prudší cit než cit štěstí. Byl v něm smutek i radost a všecko. Bylo mi jako kdybych v této scéně oceánu, vzduchu a země náhle uskutečnil všechny touhy a všechna přání svého života. Do­šel jsem toho utrpením. Byl jsem jen obyčejný dělník, pracu­jící na lodi, ale pro mne přišel tento slavný, zvláštní oka­mžik.

 

Úplný text knihy s obrázky

 

Menší soubor bez obrázků

 

Kniha začíná takto:

 

Hledání lodi

Byl jsem v Liverpoolu, s jediným shillingem v kapse a s pocitem nejistoty, co mám dělati. Bylo to začátkem ledna, a den, ačkoli studený, byl příjemný a jasný, Oblaka plynula po obloze tak krásně, a pohled na ně přiváděl mi na mysl cizí země, které bych byl rád navštívil. Byl jsem mlád a dychtil jsem spatřiti svět. Zde jsem byl v Liverpoolu - klíči k celému světu. Zajisté najdu nějakou loď, jež by mne zavezla někam - kamkoliv. Tisíce jich leželo v dokách. Ušel jsem mnoho mil onoho dne, prohlížeje si je a příležitostně prose, aby mne na některou vzali. Ale mateové (mate - důstojník obchodní lodi) vrtěli hlavami, když jsem jim svěřil, že jsem dosud nikdy nebyl na moři. Pravili, že potřebují lidí, kteří rozumějí řemeslu. Já byl jen naprostý zeleňák, který by překážel.

Ale přece jen jsem měl pocit, že nějakým způsobem pojedu. Nějaká příležitost se snad náhodou naskytne. Nespatřil jsem nikdy lodí před jitrem onoho dne. A přece myslíval jsem naivně a snil o nich od dětství. A nyní zdály se mi tak krásné, jako jejich obrazy, které jsem choval v duši. Vypadaly tak tiché a zvláštní, jejich vysoké rovné stožáry, svinuté plachty a lanoví vypadaly tak pohotově a krásně. Cosi podivného z nich vanulo, připomínajícího cesty a veliké dálky. Cítili jste, že přišly z krajů velmi vzdálených a odcházejí do krajů velmi vzdálených. Měly do sebe cosi kouzelného, krásného a cizího.

Byl jsem bez přátel a sám, ale přede mnou byl veliký, tajemný svět. Co měl pro mne přichystáno, nemohl jsem uhádnouti a nestaral jsem se o to valně. Mou velikou tužbou bylo, viděti, procítiti a míti zkušenosti - prožíti nová a zvláštní období života. Život je krásná a odvážná věc - i když nemáte ani penny v kapse, ani domova, ani přátel. Jen slaboch a zbabělec bojí se života.

Den ubíhal. A rudé paprsky zapadajícího slunce kladly se na širokou Mersey a dodávaly podivné plastičnosti lodím, jezdícím napříč. Brzy byla řeka plná rychle se mihajících světel. Píšťaly a sirény se ozývaly. Stál jsem a díval se, až se úplně setmělo. Život na řece byl pln kouzla a tajemství. Kam pluly ty lodě, co obsahovaly, kdo jim velel? Neplul třeba ten veliký, zvolna se pohybující parník tam naproti - plný světel - který tiše nesl se kolem, neplul třeba do dalekých Indií, nebo do Číny, nebo do Australie? A ta plachetní loď na druhé straně, tažená vlečným parníkem? Snad se ubírala kolem Mysu Hornova, nebo kolem Mysu Dobré Naděje, kde se na vlnách zmítá příšerná loď - loď, na níž spočívá kletba až do soudného dne. Až tato plachetní loď vypluje na širé moře, její plachty rozestrou se jako křídla velikých, velikých ptáků. A větry ponesou ji přes veliké mořské vody. A konečně dostihne přístavu v nějaké jasné zemi. A plavci vystoupí na břeh a uvidí věci podivuhodné a plné zvláštní krásy. Má duše byla plna těchto myšlenek, když jsem se rozhlížel po řece.

Konečně jsem se obrátil a kráčel směrem ke středu města. Na onu noc chtěl jsem si najíti laciný nocleh a zítra chtěl jsem se poohlédnouti a pokusiti se o nalezení nějaké lodi. Když jsem se ubíral ulicí, všiml jsem si veliké kavárny.

Vešel jsem a za tři pence dostal jsem veliký hrnec horké kávy a několik tlustých krajíců chleba s máslem. Nyní jsem měl devět pencí a z toho za šest pencí mohl jsem dostati nocleh.

Za dne všiml jsem si noclehárny s nápisem v okně, z něhož jsem vyčetl, že tam možno dostati dobrý nocleh za šest pencí. Tam chtěl jsem přespati a ráno bych měl ještě tři pence na snídaní. Pak jsem se chtěl vydati opět na hledání lodi.

Kráčel jsem, hledaje potřebnou ulici v níž byla noclehárna. Bylo poněkud nesnadno ji nalézti. Náhle, když jsem zatáčel okolo rohu, nějaký hlas zvolal: "Hej!"

Otočil jsem se a ohlédl. Přede mnou stál nějaký muž.

"Pojďte," pravil. "Mám s vámi co mluvit."     

Váhal jsem trochu, pak jsem šel s ním. Konec konců byl jsem silný a statný a nebál jsem se. Byl jsem dobře schopen starati se sám o svou bezpečnost.     

Muž zdál se býti napolo opilý. Jeho hlava byla sehnutá, ramena skleslá a chůze pomalá a nejistá. "Mohl bych ho lehko sraziti k zemi, kdyby se o něco pokoušel," pomyslil jsem si.

"Nebojte se, nehodlám vám nic udělat," pravil, jako by četl v mých myšlenkách.

"Nevidím, jak byste mohl," poznamenal jsem.

"Já také ne," řekl se smíchem, prohlížeje si mne od hlavy k patě. "Ale o to nejde." Zastavil se na chvíli. "Vy chcete jíti na moře!" pravil náhle.

"Jak to víte?" tázal jsem se. Zůstali jsme zrovna státi před výkladní skříní a podíval jsem se mu zpříma do tváře. Byla to kulatá tvář s velikýma, bolavýma očima. Nelákavá tvář. Bylo v ní něco, čemu jsem nedovedl porozuměti. Byla to tvář člověka, který měl něco za lubem. "Jak to víte?" tázal jsem se znova.           

"Protože jsem vás viděl dnes dole v dokách. Viděl jsem, jak jste šel na palubu jedné lodi." Podíval jsem se na něho překvapeně, "Chcete-li na moře," pravil zvolna, "mohu vám k tomu dopomoci. Mohu vás dovésti do stravovny, kde vás budou tak dlouho vydržovati, dokud vám nenajdou loď."

"Ale budou mne vydržovati bez peněz?" tázal jsem se rychle "Protože mám jen devět pencí, a je to tak jisté, že mi najdou loď?"

"Najdou," odvětil. "A ještě něco vám musím říci. Je to takřka nemožné dostati se na loď zde v Liverpoolu, nejste-li vzat z nějaké stravovny. Proto nejlepší věc pro, vás je, abyste šel se mnou - totiž jestliže to je loď, co hledáte."

Přemýšlel jsem chvíli. "Dobrá, půjdu s vámi," pravil jsem. "Proto právě jsem přišel do Liverpoolu - abych se dostal na  loď. Je to však podivná věc, že jsou místa, kde člověka zadarmo vydržují a pak mu najdou loď."

"Není to tak divné, jak se vám to zdá," pravil muž, zasmáv se. "Ale vy jste zelený, víte, a nevyznáte se v tlačenici. Chcete-li věděti, proč je tomu tak, je to proto, že každý muž, který je najat na loď, dostane předem poukázku na dvě libry. Vy dáte tu poukázku majiteli stravovny. Ten vás vydržuje a sežene vám výstroj, a když jste nadobro pryč, vyzvedne si peníze. Už tomu rozumíte?” .

Rozuměl jsem. Bylo to jasné dost a dost. Měl jsem štěstí, že jsem tak snadno trefil na pravou cestu, myslil jsem si. Tak mi byly všechny trampoty ušetřeny. Bylo jisto, že se dostanu pryč. Nicméně bylo mi poněkud záhadné, proč člověk, který nebyl ještě nikdy na moři, dostane předem dvě libry. Myslil jsem však, že není radno příliš důkladně po tom pátrati. Darovanému koni nehleď na zuby.

Kráčeli jsme zpět směrem k dokům a byl jsem pln radosti při myšlence, že budu brzy na lodi, plující do světa. Náhle zůstal muž státi a ukázal na veliký hostinec. "Pojďme tam a napijme se," pravil. "Říkáte, že máte devět pencí. Tož mne můžete docela dobře vyčastovati za práci, kterou mám kvůli vám."

K tomu jsem svolil, ježto mi to připadalo jako rozumný požadavek, a šli jsme do hostince, kde můj průvodce osvěžil se "třemi whiskami", kdežto já si dal sklenici piva. Zdálo se, že whisky rozehřála jeho city vůči mně a kladl mi řadu otázek, týkajících se mne samotného. Měl jsem toho však málo k vypravování, neboť můj dosavadní život byl  nanejvýš chudý na události. Byl nudný a šedý jako město, z něhož jsem přišel. Poslední místo, kde jsem pracoval, byla strojnická dílna a měl jsem na sobě dosud sazemi začerněné dělnické vrchní šaty. Měl jsem vlněnou šálu okolo krku a na hlavě placatou, usmolenou čepici se štítkem. Byl jsem pravý mladý dělník, vydávající se do světa hledat si štěstí.

Když jsme vyšli z hostince, osvětlil mi poněkud tajemství, jak je možno, aby člověk. který dosud nikdy nebyl na moři, dostal předem dvě libry. Vypravoval mi, že lodi nesmějí vyplouti z přístavu bez jistého předepsaného počtu mužstva. Číslo řídí se tonáží lodi. A v den, kdy má loď odeplouti, obyčejně chybí jeden nebo dva plavci. Tehdy pak majitel stravovny ukáže se s lidmi, které nějak sehnal. I když ti lidé třeba ani nejsou plavci, zákonu se učiní zadost, a loď muže odeplouti. Můj průvodce byl náhončí stravovny.

Pustili jsme se dolů úzkou ulicí, táhnoucí se k dokům. "Murphyho stravovna je tam naproti," pravil muž, ukazuje. Přešli jsme cestu a zaklepal třikrát na dveře. Jakési děvče vpustilo nás beze slova. "Je Murphy doma?" ptal se. Neodpověděla, ale ukázala na dveře na konci chodby. Šel tam a otevřel je kývaje mi, abych šel za ním. Místnost, do níž jsme vešli, byla dosti veliká a seděli tam čtyři muži u velikého ohně. Petrolejová lampa stála na římse krbu a vrhala slabé světlo. Jeden z mužů vstal a obrátil se. "Murphy," pravil můj průvodce, "zde je člověk pro vás." Murphy podíval se na mne bez nějakého zvláštního výrazu v očích a pravil: "Dobrá, ať si sedne." Pak se obrátil zase k ohni. Byl to muž asi padesátiletý s tmavým vousem a bledým obličejem tvrdého výrazu. Můj vůdce nás opustil, stisknuv mi ruku a já začal klidně studovati druhé lidi.

 Byli zřejmě v tomtéž postavení jako já. Mlčeli, když jsem vešel, a mlčeli i nadále. Byla to zvláštní scéna. Člověk by byl řekl, že ti muži čekají na okamžik, kdy budou vedeni, aby podstoupili jakousi hrůznou zkoušku. V jejich vzhledu bylo jakési pokorné, smutné očekávání. A po prvé onoho dne počal jsem pociťovati stísněnost. Obrazy cest v mé mysli se zkalily. Snad jsem konec konců přece jen chybil, snaže se dostati se do světa. A pochybnosti začaly na mne dotírati. Byl to správný způsob pokoušeti se dostati se na loď? Nebylo by bývalo lepší, kdybych byl dále žádal matey o místo na lodi sám?

Náhle Murphy vstal a beze slova odešel. Pak jsme se zvolna rozhovořili. Brzy jsem seznal, že moje první tušení bylo správné. Muži, mezi nimiž jsem byl nebyli námořníci. Byli to prostě dělníci, kteří si přáli dostati se do jiných dílů světa. Toto byl jediný způsob, jak to mohli dokázati, neboť neměli peněz. Jeden z nich, mladší člověk z venkova, hovořil o tom, jak je nesnadno dostati práci v Anglii. Nezamlouvala se mu valně myšlenka podívati se oceánu do tváře. Slyšel, že život námořnický je těžký - že lidé jsou často biti a že se s nimi špatně zachází. Ale nedalo se nic jiného dělati.

A druzí mluvili podobným tónem. Časy byly zlé, ale skutečná příčina jejich přítomnosti zde byla, že byli poháněni vpřed tuláckým pudem, který je více či méně vyvinut v každé lidské bytosti. Pud zděděný z daleké, šeré minulosti, kdy lidé toulali se po tváři země jako lovci. Život v nudné dřině jednotvárné práce podporoval jeho vývoj a přivedl jej k plnému rozkvětu u mužů, s nimiž jsem nyní hovořil.

Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem na tomtéž místě a při téže věci je k zbláznění. Člověk buďto zblbne, nebo se stane nebezpečně myslivým. A když jsem počal přemýšleti o práci, kterou jsem byl zaměstnán v posledních čtyřech letech, opět jsem se vzmužil. Byl jsem rád, že stojím těsně před nějakou změnou, ať už se ukáže sebe krutější. Byl jsem ochoten odvážiti se nebo pustiti se do čehokoliv. A obrazy a sny zrána, kdy jsem chodil od lodi k lodi, vracely se mi zase. Však již to nějakým způsobem dobře dopadne. Murphy vrátil se asi za hodinu a odvedl nás čtyři nahoru do místnosti, kde jsme měli ztráviti noc. Bylo tu několik slamníků, na nichž jsme měli ležeti, ale nebylo tu přikrývek. Museli jsme se zaříditi, jak jsme dovedli, svléknuvše si kabáty a přikryvše se jimi, jak bylo možno. Noc byla velmi studená, ale já toho valně nedbal. Myslil jsem na to, co se stane zítra.

Když jsme ráno přišli dolů, dostali jsme trochu horké kávy a rozdělili mezi nás dvouliberní bochník chleba. Pak jsme seděli a hovořili až do poledne. Asi v jednu hodinu přišel Murphy a kývnul mi. Byl to člověk, který neplýtval slovy, ten Murphy. Přešel rovnou k věci: "Dejte dolů své-.. pracovní šaty ". pravil. "Vypadáte příliš strojnicky." Poslechl jsem. Pak mne vyzval, abych šel za ním ven. Tady byl námořnický raneček, ležící na konci chodby. "Vezměte to a pojďte," pravil zase. "Máte v tom výstroj." Zvedl jsem to. Bylo to velmi lehké a snadné k nesení.

Záhy ubírali jsme se podél doků. Byl den, jako včerejší  - veselý a jasný. "Loď, na kterou vás chci dostati," pravil Murphy, "jede kolem Mysu Hornova do Callaa." Pak mi sdělil, že to je parník, a  nařídil mi, abych požádal matea, nebo výplatčího, by vydal poukázku Murphymu, až přijmu službu jako řádný námořník. Dal mi kus papíru, na němž bylo jeho celé jméno, takže nemohla se státi žádná mýlka.

 Řekl jsem mu, že se mi nelíbí přijmouti místo schopného námořníka, protože jsem ještě nikdy nebyl na moři. Poučil mne však, že nepřijmu-li místo jako A. B. (able bodied seaman, řádný, vyučený námořnik), nedostanu se vůbec pryč. "Ostatně na palubě parníku se nedělá žádná námořnická služba," dodal.       

Když jsme však přišli k parníku, byl osud proti mně. Dostali již nějakého člověka před desíti minutami. Tak jsme se s Murphym vlekli zpátky do stravovny.

Ale následujícího dne měl jsem více štěstí. Murphy dostal mne ještě s dvěma jinými na palubu John  G o u g h a, velikého parníku, který měl plouti do Philadelphie. Urazil cestu přes moře ve dvanácti až třinácti dnech. Vezl náklad i něco cestujících. Když jsme byli na palubě, bo'sun (boatswain, lodní poddůstojník) - muž silného těla s červeným obličejem - posmíval se Murphymu pro jeho námořníky z pevniny a pro výstroj, jakou jim dával na cestu. "Co jste jim dal do těch pytlíků?" tázal se. Ale Murphy se nerozčilil. Takové věci říkali mu již častěji. Smlouvy byly podepsány, Murphy vystoupil na břeh s poukázkami na zálohy a já byl postaven do řady k přehlídce s ostatním mužstvem. Pak byli jsme rozpuštěni, když si nás mate prohlédl, a ubíral jsem se k zádi do fo'castlu (forecastle, místnost ve špičče lodi, určená k ubytování mužstva).

Mým zmateným očím byly oba konce lodi stejné. Jeden námořník mne zastavil. "Tudy, zeleňáku," pravil, ukazuje k přídě. "Táhni, zatracený Paddy Weste, dry-land-sailor" (námořníku z pevniny). Podíval jsem se na něho, ale neřekl nic. Pak jsem šel na přídu. Nedbal jsem valně toho, co mi kdo z nich říká. Však se brzy vyznám. A byl jsem šťasten. Můj sen se vyplnil. Opravdu pojedu. Našel jsem loď!

 

Moje první cesta

Ujížděli jsme rychle po hladké řece. Liverpool mizel v dálce a já uvažoval, jakou asi změnou osudu jej kdy zase uvidím. Neměl jsem žádné touhy vrátiti se, ale ta myšlenka vnucovala se mi neodbytně, když jsem se obracel a díval se přes zábradlí veliké lodi. Stál jsem tehdy na přídní palubě s námořníky. Byli jsme seskupeni před dvěma bo'suny, kteří nás rozdělovali ve stráže. Na mne padl los, abych byl přidělen k stráži prvního bo'suna - k stráži levého boku (port watch).

Byl to onen muž s rudým obličejem, který žertoval s Murphym o výstroji, s níž mne posílá na moře. Nicméně výstroj nebyl žádný žert, aspoň pokud se mne týkalo, neboť Murphy nedal do mého pytlíku ani nepromokavé šaty, ani lodnické boty. Věru, bylo v něm ztěžka něco, co by bylo k nějaké potřebě při přeplavbě přes severní Atlantický oceán uprostřed zimy. Tehdy jsem to ještě nevěděl, ale jeden námořník poučil mne o tom s velikým pohrdáním a mnohými epithety, když kriticky přihlížel, jak jsem vybaloval věci ze svého pytle do své přihrádky ve fo'castlu.

Právě odbily dva zvony v první stráži (two bells in the first dog-watch - pět hodin odpoledne), když byl dán rozkaz, abychom vytřásli spodní plachtu přídní (to shake out the foresail). Co znamená vytřásti spodní plachtu přídní, o tom jsem neměl ani nejmenšího tušení. Byl jsem však hotov dělati něco, ať to  či ono. Dva plavci vyskočili do předních zápor stěžňových, (foreshrouds) a šplhali jako kočky vzhůru po lanoví.

Váhal jsem chvilku a pak jsem také skočil do stěžňových zápor a byl jsem jim po boku takřka okamžitě. Ačkoliv jsem nikdy nebyl na moři, byl jsem dobrý lezec a jedním pohledem jsem zjistil, že jsou na lodi místa, kde je možno chytiti se rukama a opříti nohama. Bylo to však pro mne dosti nešťastné, že jsem tak vylezl nahoru, neboť vyvolalo to u bo'suna a ostatních lidí mého oddílu domnění, že znám své řemeslo jakožto námořník.

"Dělejte tamhle na tom ráhně," pravil muž, jemuž jsem se octnul nablízku v lanoví. To mne nadobro pomátlo. "Kde?" ptal jsem se. Klel a tázal se mne, co s tím myslím, že vylezu nahoru a neznám svých povinností. Neodpověděl jsem mu na to, ale zůstal státi, kde jsem byl, a pozoroval. Zatím vylezlo nahoru šest nebo sedm mužů a rozestavili se na ráhně po obou stranách stožáru. Nyní teprve jsem pochopil, oč šlo.

Běželo o uvolnění těsně sbalené plachty. Rychle postavil jsem se s nimi do řady a počal cloumati provazem, který připevňoval plachtu k ráhnu. "Dej dále gasket," pravil člověk stojící vedle mne. Opět jsem byl na rozpacích. "Nu to, co máš v ruce," dodal s pošklebkem. Myslil provazec, za který jsem tahal a který zatím byl odmotán s plachty a podáván z ruky do ruky, až došel ke mně. Podal jsem jej sousedovi a pak jsme všichni slezli na palubu. To byla první moje lekce v námořnickém řemesle.

Když jsem stál na palubě s ostatními, měl jsem pocit, že jsem vyšel ze své první zkoušky alespoň s jakýmsi úspěchem. Později jsem shledal, že je nanejvýš neobvyklé, aby námořník "Paddy West" vůbec lezl nahoru. Zpravidla byl přilepen na palubě jako vosk.

Na konci prvé hlídky - v šest hodin - šli jsme, do fo'castlu k večeři, a tehdy jsem se poučil, proč člověku, jako byl já, říkají námořník "Paddy West". Zdá se, že jakýsi Paddy West z Liverpoolu, majitel stravovny, byl pověstný dodáváním zeleňáku na lodí, jako skutečných námořníku. Odtud ta přezdívka. Murphy, který mne dostal na loď, patřil jen k mírnější odrůdě těchto darebáckých  majitelů stravoven. Ale Paddy West zasloužil si, že jeho jméno stalo se přezdívkou. Tajemné a podivuhodné historky všeho druhu kolovaly o něm. Poslal zeleňáky na moře s pytli naplněnými slamou místo výstrojí a podobně.

Bylo to při večeři ve fo'castlu, když jsem začal poznávati, že přijmouti službu jako skutečný námořník, když tomu nerozumíš, může se státi nevalně příjemným. Viděl jsem, že praví námořníci měli silný odpor proti lidem, kteří to dělali. A tento cit byl značnou měrou odůvodněn. Museli dělati práci za tyto nepotřebné lidi. Námořníci neměli dosti smyslu pro příčinnou souvislost věci, by pochopili fakt, že vlastní vina spočívá na plavebních společnostech. Viděli jen a znali muže, kteří přišli na palubu vydávajíce se za něco, čím nejsou. A ježto cítili, že se jim stala křivda, bylo to v jejich postavení zcela lidské, ztrpčovati život těm lidem pokud možno. '

A to také dělali. Jeden z nich odstrčil mne stranou, když jsem se natahoval, abych si vzal něco jídla se stolu. "Nelez námořníkovi do cesty!" křikl na mne hrubě. Otočil jsem se k němu rychle a byl bych mu vlezl velmi silně do cesty, ale nezvyklost místa a okolí měla na mne jaksi uklidňující účinek. Nic nedělá, mohu počkati. Patrně byl ve fo'castlu takový zákon, že námořníci jedí před "zelenými".

Večeře skládala se z čerstvě vařeného hovězího masa, měkkého chleba s máslem, sucharu a čaje. Bylo toho dosti pro všechny, neboť na atlantském parníku bylo vždy hojnost jídla. Nebylo to jako na obyčejné obchodní lodi, kde nedostanete, než svou libru a pintu. Zde byla hojnost pro každého.

Po večeři přišly historie o všech zemích a všech vodách světa. Rozprava byla nejzajímavější, jakou jsem kdy poslouchal. Naslouchal jsem bez dechu. Zde byli mužové, kteří byli všude, a moje úcta k nim vyrostla k takovému stupni, že jsem skoro zapomněl přemýšleti o námořníku, který mne hrubě odstrčil. Hovořili tak nenuceně o pobytu v místech, jež byla od sebe tisíce mil vzdálena. "Když jsem byl v Kalkutě," řekl třeba jeden z nich, a týž člověk řekl třeba v následujícím okamžiku: "Ano, vyjel jsem s ním na jedné bárce z 'Friska." A jiný třeba povídal: "Toulal se bez zaměstnání v Honolulu, když jsem se s ním setkal." Celý svět i jeho vodstvo projezdili tito drsní muži ve fo'castle. Naslouchaje jim, byl jsem naplněn ctižádostí, učiniti rovněž tak. Konečně cítil jsem, že jsem našel své pravé poslání - toulati se neustále s místa na místo. Jeden z nich všiml si pojednou, jak dychtivě poslouchám. "Koukněte na námořníka z pevniny!" vzkřikl se smíchem. A pak přišli na řadu historie o Paddy Westovi.

Po "osmi zvonech” byl jsem opět se svým oddělením nahoře na palubě. Loď ubíhala dosud hladce. Nedostala se ještě na rozbouřené moře. Pocit, býti na velikém parníku, když rychle ujíždí po klidné vodě, je kouzelný. Máte pocit, jako kdybyste neustále letěli prostorem. Není tu ani skřípání, ani házení, ani trhání. Neslyšíte nic, než slabý dusot lehce pracujících strojů.

K půlnoci dostali jsme se na rozbouřené moře. Setkávali jsme se s dlouhými vlnami, loď začala se kymáceti, a vítr zesílil. Pak přišel rozkaz přitáhnouti vše pevně, než odejdeme dolů po osmi zvonech. Obcházeli jsme tedy po lodi, uvolňujíce tahací lana a utahujíce každý halyard (lano zdvihací) nebo brace (lano zvratné) po pořádku. První muž musel sesmeknouti halyard s navazovacího roubíku, podati jej dále sousedovi a když jsme jej čtyři nebo pět uchopili, zanotoval písničku. Tahali jsme podle zpěvu, tahali a tahali, až bo'sun, který stál a pozoroval plachtu, zapískl na znamení, že máme přestati. Tu první muž skočil vpřed a připevnil halyard na roubík. Když bylo vše utaženo, bylo mně a ještě jednomu muži uloženo obejíti loď a namotati sheets (provazce u spodního cípu plachty) a halyardy.

Osm rázů zaznělo, stráž zdola vyšla nahoru, aby nás vystřídala,  šli jsme na přídu, do fo'castlu. Začínal jsem cítiti mořskou nemoc. S mořskou nemocí jsem nepočítal, když jsem se ohlížel po lodi v Liverpoolu. Bojoval jsem však usilovně proti ní. A když jsem se dostal do své kóje, lehl jsem si naznak a bylo mi lépe. Myslil jsem, že to brzy překonám.

Den byl dlouhý a byl jsem velmi unaven. Snažil jsem se promysliti vše, co se přihodilo, ale nebyl jsem schopen souvislého myšlení. Zmatená směsice obrazů a událostí táhla mi duší. Teď Murphy přiváděl mne na loď - nyní zase kráčel jsem podél doků - pak zas tahal jsem halyardy - pak mohl jsem viděti široké a daleké moře - moře, o němž jsem vždy snil. Hvězdy se v něm zrcadlily. Měkké měsíční světlo zářilo na ně. Jak krásně a kouzelně vypadalo to moře: A pak se mi přiblížila nějaká tvář, podivná, cizí tvář. . . Usnul jsem.

Sotvaže jsem usnul, dopadla mi ruka na rameno. "Ven! ven!" křičel nějaký hlas. "Osm rázů! Ven!" Vstal jsem pomalu a oblékl se, pokud jsem mohl. Loď kymácela se nyní více než dosud a já prudce zakopl podpěru. Má hlava byla lehká a když jsem vykročil, zdálo se mi, že mé tělo nemá žádné váhy. Podařilo se mi však přece vyškrábati se nějak na palubu. Tam bylo mi trochu lépe - studený, drsný slaný vzduch mne vzkřísil. Když jsem se však potácel k zádi s ostatním mužstvem stráže, začalo mi býti hůře.

Když jsem udělal krok, necítil jsem nohou. Byl jsem strašně zachvácen mořskou nemocí. Zdálo se mi, že loď jede současně všemi směry. Byl bych dal nevím co za to, kdybych byl mohl natáhnouti se ve své přihrádce. Ale na to nebylo pomyšlení u člověka, který přijal službu řádného námořníka. Podepsal jsem smlouvu jako schopný plavec - jako muž, který dovede říditi kormidlo, navazovati lana, čísti z kompasu a dělati ostatní věci námořnického řemesla. A zde byl já nepotřebný, jako kus dřeva. Vzpomínka na to zvyšovala mou bídu.Soudruzi z mého oddílu projevovali mi málo sympatií. Chovali se vůči mně netrpělivě a surově. A nebylo divu, vždyť museli převzíti práci, která na mne připadala. Přišel jsem na loď pod falešnou vlajkou.

Jak jsem přestál tu stráž, vůbec nevím. Pamatuji se, že jsem upadl, a jeden z mužů mne kopl. Nemohl jsem to ovšem nikterak oplatiti, ale otočil jsem se, abych se mu podíval do tváře a dobře si jí zapamatoval. Měsíc svítil právě jasně. Ten muž mne kopl, ale zatím se nedalo nic dělati, než čekati, až přijde můj čas. Nebylo nic platno zlobiti se nebo snad dokonce něco říkati, dokud jsem byl bezmocný. A já byl nejen tělesně bezmocný, ale i má vůle byla bezmocná. Cítil jsem, že se začínám báti. Stával jsem se zbabělcem.

Byl jsem nemocen dva a půl dne, v kteréžto době musil jsem si odbývati své čtyři hodiny služby s ostatními členy stráže. Po celý ten čas nemohl jsem nic jísti a opravdu jsem značně zeslábl. Muž, který mne kopl, byl obzvláště surový. Trochu později uhodil mne do obličeje, až mi zčervenalo oko. Stál jsem tehdy stěží na nohou, ale podíval jsem se mu upřeně do tváře a pravil: "Neměl byste tlouci nemocného člověka. Mimo to, ten nemocný člověk se uzdraví."

A ponenáhlu jsem se zotavoval. Soudím, že myšlenka na toho muže napomáhala mi k uzdravení. Kdykoli jsem ho zahlédl, usmál jsem se. Kdykoli jsem ho potkal, díval jsem se mu přímo do tváře. A když jsem cítil, jak se mi síla vrací do údů, byl jsem naplněn radostí. Brzy přijde na mne řada!

Asi šestého dne plavby, když jsme byli asi na půl cesty přes oceán, zvykl jsem si již úplně na pohyby lodi, ačkoliv jsem ovšem vyznal se velmi málo v práci. Nicméně začínal jsem býti k potřebě, neboť jsem byl rychlý a dovedl jsem mocně tahati zdvihací i zvratná lana. Silný vzduch oceánu vléval mi takovou životní sílu, jaké jsem dosud nepocítil nikdy. Byla to podivuhodná sensace, když byv zavřen po celý život v nudném, ukoptěném, černém městě, byl jsem nyní na této nesmírné, volné ploše pohyblivých vod. Bylo krásné cítiti, jak čistý, svěží, ostrý vítr bičuje mne přímo do tváře.

Sedmého dne cítil jsem se schopným všeho a usoudil jsem, že přišel čas, abych si vyřídil záležitost s námořníkem, který mne uhodil, když jsem byl nemocen. Naše stráž byla dole ve fo'castlu, a všiml jsem si, že ten člověk stojí u své kóje. Mé oko bylo ještě bolestivé a černé od rány, a když jsem na to pomyslil, usmál jsem se pro sebe. Nyní jsem ho měl. Tady byl a já se chtěl přesvědčiti, co v něm vězí. Prohlédl jsem si ho pozorně, vštěpuje si v paměť, kam a jak ho uhodím. Ani mi na mysl nepřipadlo, že by mohl nade mnou zvítězit. Cítil jsem naopak, že bych ho mohl zničiti. Myslil jsem si, že bych ho nejraději zabil, nebo hodil do moře. I když člověk nezná svého řemesla, uhoditi ho, když je bezmocný, naprosto není vhodné. A stud za uhození zalil mne, když jsem k němu přikročil a pravil: "Vy jste mne uhodil, když jsem byl nemocen a nemohl to oplatiti. Nyní je na vás řada, abyste mne uhodil znova."

Ostatní členové stráže sedící kolem a hovoříce, zadívali se na nás a ztichli. Něco se bude díti! Byla to vzácnost, aby zeleňák takto mluvil k námořníku. "A vy jste mne také kopl, když jsem byl nemocen," pravil jsem mu dále. "Pojďte! nebojte se!" Šťouchl jsem ho otevřenou rukou a uskočil rychle dva kroky zpět.

Neřekl nic, ale přišel si pro mne. Couvl jsem znovu byl to veliký fo'castle - ale pak jsem se poněkud shýbl a odklonil stranou. Byla to lest. Když mne následoval na tu stranu, obrátil jsem se napravo jako blesk - skočil – a má ruka dopadla těžce na jeho tvář. Loď náhodou trhla sebou mně naproti v okamžiku, kdy jsem udeřil, a udělala úder účinnějším. Zapotácel se ke stěně jedné přihrádky a než si uvědomil, byl jsem těsně u něho, buše ho do tváře a do žeber. První ranou zpitoměl a nebyl schopen odvety. Mimo to byl jsem mu příliš rychlý.

A nyní shroutil se na zemi, s tváří celou zkrvavenou. Povytáhl jsem ho za límec a zeptal se, má-li již dost. Měl. Pustiv ho opět k zemi, obrátil jsem se k ostatním členům stráže, kteří přihlíželi s vyvalenýma očima - a pravil klidně: "Vyzývám k zápasu nejlepšího muže této stráže!" Nikdo neodpověděl.

Konec konců nebylo mnoho opravdové námořnické práce na palubě toho parníku. Hlavní povinností bylo udržovati vše v čistotě, drhnouti paluby, leštiti mosazné součástky a lakované části zbavovati prachu. Je úžasné, jak se nahromadí prach na moři.

Řízení kormidla bylo v rukou čtyř quartermasterů a čtyři muži byli vybráni pro hlídku na přídě. Tak pro všechny praktické účely byl jsem zrovna tak dobrý parníkový námořník, jako kdokoli jiný. Uměl jsem drhnouti jako nejlepší z nich - což vůbec není žádný velký výkon. Uměl jsem mocně tahati lana zdvihací i zvratná. Obyčejně rozestíraly se plachty jen, aby se loď udržela v rovnováze za větrného počasí, nebo když vítr dul z nevhodné strany.

Jedné noci přišel na nás krátký orkán. Nezapomenu oné noci do konce života. Náhle udělala se tma jako v pytli. Měsíc a hvězdy, které ještě před chvílí jasně svítily, se zatměly. Stráž na palubě nemohla nic jiného dělati, než tápati zvolna kupředu jako slepci. A tu na nás padl orkán. Bylo to, jako kdyby moře, obloha, hromy a veliká loď náhle splynuly v strašné nepopsatelné vřavě. A vítr přišel s takovou zuřivostí a silou, že vyhnal citlivost z těla a myšlenku z mozku.

Nemohli jsme dělati nic, než lapati vzduch a držeti se něčeho zoufale a shýbati hlavy, abychom umožnili dýchání, neboť síla větru narážejícího člověku do tváře by ho byla udusila. A kdyby se člověk byl pustil, byl by býval smeten. Vše to se odehrávalo v naprosté temnotě. Lapal jsem dech, krčil se a křečovitě držel. Přišel konec všeho. Nesmírné vlny převalovaly se přes loď. Byl jsem tak otupělý, že jsem ani necítil bázně. Byl jsem jen slepá, křečovitě se držící věc, jíž byla náhle odňata schopnost cítění.

Zcela náhle orkán ustal. Jeho konec byl právě tak náhlý jako začátek. Trval jen několik minut. A hvězdy i měsíc vyšly zase, svítíce jasně. Ale vlny byly s námi - obrovité, strhující, hrozné vlny. Orkán přehnal se do dálky - letící, děsná, beztvará věc, nesoucí zkázu.

Po celý následující den prodírali jsme se těmito strašlivými vlnami - jako kdybychom se pohybovali v patách za orkánem. Přídní paluba stala se nanejvýše nebezpečnou. Člověk musel vyčkati ve středu lodi na začátku hlavní paluby a vyčíhati okamžik, kdy loď octla se v klidu a ustálila se. Tu byl čas přeběhnouti palubu bleskem k fo'castlu. Loď zůstala v klidu tři neb čtyři vteřiny, a čekal-li člověk příliš dlouho, řítila se zase vlna s hromovým třeskem přes palubu. Kdyby jí byl někdo zachycen, byl by spláchnut do moře. A jednou v moři, nebyl by mohl nikdy býti zachráněn. Žádný člun nebyl by mohl býti za ním spuštěn.

Nešťastnou náhodou byl jsem chycen jednou z těch vln. Vyšel jsem právě z kuchyně pro mužstvo s košem plným brambor a masa k večeři pro stráž. Čekal jsem uprostřed lodi u hlavní paluby, až se loď ustálí, abych vyrazil k přídě do fo'castlu. Když se ustalovala, rozběhl jsem se po přídní palubě, byl jsem však sotva ve třetině vzdálenosti, když jsem sklouzl. Vstal jsem, ale sklouzl opět, a tentokráte než jsem se mohl vzchopiti, byla vlna na mně. Co se stalo s košíkem a bramborami, nevím, ale já byl popaden a mrštěn k přednímu stožáru, jako kdybych byl z korku. Rozpřáhl jsem ramena a chytil se křečovitě předního halyardu. A sevřel jsem také nohama to veliké, napjaté lano. Tam jsem zůstal vězeti. Ale nová vlna rachotila přes palubu. Zasáhla a spláchla mne s halyardu, jehož jsem se držel, jako kdybych byl pírko, ležící jí v cestě.

Strašlivá síla vody nepůsobila přímým směrem, ale zdálo se, že víří v jakémsi kruhu, točíc mnou dokola a dokola jako vlkem. Je dosti zvláštní, že jsem zůstal při smyslech, ačkoli jsem cítil, že musím býti smeten do moře. Voda se pěnila a vířila nade mnou a kolem mne, když tu náhle jsem narazil na cosi tvrdého. Pak v příštím okamžiku byl jsem zvednut úplně z vody a shledal jsem k nejvyššímu překvapení, že jsem ještě na lodi. Zázrakem byl jsem spláchnut do palubního odtoku a udržel se tam, nevím jak. Dolezl jsem do fo'castlu. Byl jsem rád, že jsem na živu.

Mnohý ubožák skončil pozemskou pouť tím, že byl zachycen a smeten do moře mocnou vlnou. Někdy o tom vypravovali námořníci, když byla stráž dole. Jak byl ubohý Tom smeten a nikdy se již nedostal na palubu ve veliké vichřici, když jeli kolem Horna, nebo jak byl ubohý Bill již hodinu v moři, když ho vůbec teprve pohřešili. Nebylo námořníka ve fo'castlu, který by neznal z vlastní zkušenosti nějaký takový smutný případ. Někteří vypravovali o kamarádech, kteří sešli náhle násilnou smrtí. Spustiti člun pro člověka bylo za bouřlivého počasí zřídka vůbec k užitku, ačkoli se člun vždy vysazuje, je-li to jen poněkud možné. Zimního času severní Atlantik, čili Západní oceán, jak mu námořníci říkají, je ze všech oceánů světa nejnebezpečnější a nejhorší v tomto ohledu. A byla tak strašná zima. Věru, v zimě někteří námořníci by za žádnou cenu nejeli přes oceán.

Konečně ocitli jsme se v šířce newfoundlandských písčin. Počasí se zmírnilo, mlhy, které tam obyčejně leží, se zvedly. Bylo to ulehčením cítiti, že loď plyne s jakousi hladkostí po jejím kymácení a plahočení se v divokém počasí. Ochladilo se značně, lanoví bylo obaleno ledem. Ale já na to valně nedbal, neboť jeden z námořníků dal mi nějaké ponožky a rukavice a bo'sun dal mi starou kazajku, která byla velmi teplá. Můj boj s oním námořníkem působil příznivým dojmem v můj prospěch. Byl jsem zeleňák, pravili, ale zřejmě něco je ve mně a časem ze mne bude dobrý námořník.

Spatřili jsme po prvé zemi jednoho jitra při východu slunce. Zjevila se na obzoru v dálce po levé straně přídy. Drhli jsme právě palubu a jeden z plavců mi řekl: "Tam je Amerika!" Pohlédl jsem na nízkou, temnou linii. Cesta bude nyní brzo u konce. Myšlenka ta plnila mne radostí, ale v radosti byl nádech lítosti, že opustím loď. Začínal jsem si na ni zvykati. Bylo to tak krásné, cítiti tlak velikých, silných větrů, viděti nesmírný, dmoucí se lán oceánu. Byly chvíle, kdy naháněl strach, ale přece jsem jej miloval. Dovolával se čehosi v mé krvi - nějakého pudu, který jsem zdědil. Veliký, volný oceán!

A zde byla země! jedna ze zemí, o nichž jsem snil jako hoch. Stávala se zřetelnější a zřetelnější ta země, která nejprve nepozorovatelně vystupovala nad obzor jako slabá, temná čára.

Bylo zima, ale ráno bylo nanejvýše krásné. Obloha byla tak modrá a jasná, a slunce, nyní již hodně vysoko stojící, svítilo s pronikavou severskou měkkostí. Podivná jasná krása toho jitra a pohled na zemi v dálce vyvolal ve mně na okamžik zvláštní intensivní cit. Byl to vyšší a prudší cit než cit štěstí. Byl v něm smutek i radost a všecko. Bylo mi jako kdybych v této scéně oceánu, vzduchu a země náhle uskutečnil všechny touhy a všechna přání svého života. Došel jsem toho utrpením. Byl jsem jen obyčejný dělník, pracující na lodi, ale pro mne přišel tento slavný, zvláštní okamžik.

Příštího i následujícího dne bylo nám popřáno klidné počasí. Cesta blížila se ke konci. Brzy přišel na palubu lodivod a v několika hodinách drali a drali jsme se tlustou ledovou tříští řeky Delaware. Od břehu řeky táhla se krajina, která byla pod vládou zimy. Ta krajina byla studená a tvrdého vzhledu, ale byl jsem rád, že ji vidím. Neboť kdo mi mohl říci, co krajina ta pro mne chystá?

A nyní byli jsme přivázáni k nábřeží. Byli jsme ve Philadelphii. Cesta se skončila. Čilí mužové spěchali sem a tam křičíce anglicky se zvláštním, plochým přízvukem.

Následujícího jitra opustil jsem loď nadobro. Byla neděle. A když jsem kráčel ulicemi Philadelphie, cítil jsem se silným a nadějným, ačkoli jsem neměl ani penny v kapse. Nový svět byl přede mnou.

 

Unášen proudem

Kouzlo velikého města! Člověk vchází do něho jsa v stísněných poměrech, osamělý a v sešlých šatech a je dotčen všeobecným pohybem, věčně proudícími zástupy, třpytnou, svůdnou nádherou ve výkladních skříních a dlouhými, čistými ulicemi. Ovládne ho zvláštní, mocný magnetism města. Byl dosud daleko v nepatrných osamělých místech, sháněje práci, nebo protloukal se světem pracuje sem a tam, dobývaje si holé existence konáním nezvyklých podivných prací. Nebo třeba ubíral se dosud po pustých, vinoucích se venkovských silnicích, které, jak se zdálo, ubíhaly stále vpřed bez konce. Obcoval tak dlouho s sebou samým, že cítí potřebu styků s jinými lidskými bytostmi. Chce býti blízko lidem, slyšeti jejich hlasy, i když s nimi nemůže hovořiti. Lidé, které spatřil mimo město, byli roztěkaní a nestálí, jako on sám. Osamělé lodi. poháněné vpřed, až zapadnou v děsné tajemné dálce.

Lidé nezakotvení. Dejme tomu, že člověk přišel z nějakého cizího místa, kde se mu špatně dařilo. Nyní blíží se velikému městu své rodné země a je vzrušen, neboť zde konečně je něco jemu příbuzného. Ať je jakkoliv neurčité, skýtá mu toto příbuzenství teplo a pocit odpočinku. Lidé, kteří ho jednou znali, jsou třeba mrtvi, nebo zmizeli, či snad ho již neznají. Ale přece je tu pro něho město. Město, které tu bylo dávno, dávno před ním, město, které potrvá dlouho, dlouho, až on se rozpadne v prach. To město je jeho město, právě jako je to město těch, kteří jsou krásní a velicí.

Nebo připusťme, že ten muž je někdo, komu není dáno vrátiti se do rodného města. Nyní blíží se cizímu městu, ale přece jen městu. Je rád, že se do něho dostane, i kdyby byl bez haléře. I když musí se setkávati s cizinci. Jak rád spatří věže jeho chrámů tyčiti se v dáli! Jak rád zaslechne ve veliké dálce slabý šum jeho mocného života! Je daleko to město,  ale on přichází k němu! Přichází k němu.

A kdož ví, co mu náhoda nepřinese? Kdož ví, co se mu může přihoditi kouzlem poměrů? Může na ulici najíti měšec zlata. Pak půjde a koupí si dobrý oběd a nové, krásné šaty. Bude si lahoditi v plnosti rozkoše života. V životě města! Ano, dejte mu město! Město, kde ho nikdo nezná - kde nikdo neví, co udělal - kde může začíti nový život - kde naň třeba čeká štěstí. A vykročí si pevným krokem. Brzy uzří věže zvedající se v dálce.

Kouzlo velikého města!

 

 

Život na ústřicové lodi.

Po mnoha dnech toulky octnul jsem se v městě Baltimore. Zde jsem přijal službu na ústřicové lodi, abych lovil ústřice v zátoce Chesapeacké. Mzda byla patnáct dolarů měsíčně a bylo nutno přijmouti službu alespoň na měsíc. A byli jste poutáni týmiž zákony a pravidly, jako kdybyste sloužili na širomořské lodi, plující kolem Mysu Hornova. Byli jste kapitánův stroj - jeho otrok. Měl moc stlouci nebo zastřeliti vás, kdyby to pokládal za potřebné.

Přišel jsem na malý schooner a plul dolů po zátoce. Cestou k lovišti neměli jsme nic na práci, než obsluhovati schooner, což byla snadná úloha, neboť bylo dohromady deset mužů na palubě. Bylo zapotřebí dvou dní, než jsme se dostali k cíli, protože vál nepříznivý vítr.

Několik slovo loveckém zařízení našeho schooneru. Měl uprostřed po obou stranách dva rumpály k vytahování vlečných sítí, když byly naplněny ústřicemi. Bylo zapotřebí čtyř mužů ke každému rumpálu. Připevněny k silnému, patnáctisáhovému lanu ležely vlečné sítě po obou stranách blízko palubního zábradlí. V pracovní době byly připraveny v pohotovosti, aby mohly býti shozeny s paluby na povel kapitánův, který řídil loď. Zábradlí bylo vyříznuto a kladky umístěny ve stejné výšce s palubními prkny, aby vlečné sítě snadno procházely.

Vlečná síť byla trojhranná a byl to prostě silný železný rámec se zavěšeným vakem z ocelových kroužků. Napříč přes ústí vaku byla řada dlouhých, ostrých zubů, Ty naškrábaly ústřic, když se síť vlekla po dně. Každý muž byl vyzbrojen dlouhým, úzkým kladivem na dlouhém topůrku, jehož bylo zapotřebí k odtloukání vedlejších lastur, jež k ústřicím se nalepily a k oddělování ústřic od různého braku, když obsah vlečné sítě byl vyklopen na palubu.

Den za dnem byla práce stále stejná. Asi hodinu před svítáním kuchař, který bydlil na zádi s kapitánem v kajutě, přišel na přídu do fo'castlu, kde jsme spali stěsnáni jako krysy, a oznámil nám, že přišel čas, abychom se dali do práce. Zdráhavě a neradostně vstávali jsme při zvuku kuchařova hlasu a oblékali se - totiž bylo-li nám před tím v noci tak teplo, že jsme se svlékli. Přikrývek bylo pomálu. Kapitánovi bylo jedno, zmrzneme-li nebo nikoli. Oč se staral, bylo jen to, aby z nás dostal práci.

Když jsme tetelíce se, vylezli na palubu, naše první práce byla vytáhnouti kotvu a uvolniti plachty. Kotvili jsme každé noci v některé malé zátoce, která byla nejblíže nebo byla nejpříhodnější. Vytahování kotvy byla vždy strašná práce pro drsný, sychravý vítr zimní, který obyčejně vál před rozedněním.

"Snídaně!" volával kuchař a druh za druhem trousili jsme se do kajuty k jídlu.

 Zatím co snídaně, skládající se obyčejně ze sekané tresky, chleba a kávy byla jednotlivcům vydávána, schooner ujížděl s nejvyšší rychlostí k lovišti. Když jsme tam dojeli, zaujímali jsme svá místa u rumpálů.

 "Spustit" velel kapitán u kormidla, a "plesk!" obě vlečné sítě současně spadly dolů, ježto s každé strany jeden muž shodil je s paluby, Rychlost schooneru značně se zmenšovala, když sítě vlekly se po ústřicovém dně, plníce se postupně ústřicemi, které byly naškrábány do drátěných vaků zubatými tyčemi.

 "Natočit!" velel kapitán, když sítě byly přitaženy přes celou šíři ložiska.

 Jedním rázem obořili jsme se všichni náhle na držadla rumpálů a točili s vynaložením všech sil. Za natáčení schooner byl zmítán jako pírko a zaplavován vlnami. Je dlužno poznamenati pro ty kteří to nevědí, že s krátkými, prudkými vlnami mělké zátoky se tíže zápolí, než s obrovskými, hroznými vlnami, s nimiž se setkáváme uprostřed oceánu. Poměrně více lodí zahyne na mělkých, drsných vodách Severního moře, než kdekoliv jinde.

Oh, té hrůzy děsného navíjení! Raději bych pomáhal svinovati zmrzlé plachty za vichřice v šířce Mysu Hornova. Každý nerv, sval a dech byl napiat do nejvyšší možné míry. Povolil-li jeden muž sebe méně, ihned to pocítili ostatní. Všichni musili slíti svou sílu v jeden zoufalý celek. Studené vlny promáčely nás od hlavy k patě, ale v strašlivém napětí jsme toho nepozorovali. Točit! Točit! Točit!

Což to pekelné napětí nemá konce? Zdálo se, jako kdyby každý sval v nás praskal. Nikdy jsem dosud nepocítil něčeho podobného - ani od té doby, ačkoli jsem konal práce nejtěžšího a nejhrubšího druhu.

Nahoru! Nahoru! Konečně krky vlečných sítí objevily se nad palubním okrajem. Nahoru! nahoru! a byly na palubě a jejich obsah vysypán na hromadu. Pak jsme padli na kolena a začali co možná rychle oddělovati ústřice od volných škeblí, házejíce ústřice za sebe na hromadu. Nadbytečné škeble na nich přilepené odráželi jsme odtloukacími kladivy.

 Jakmile jsme vybrali všechny ústřice z hromady, shodili jsme rychle ostatní škeble, kamení a mořské chaluhy s paluby. "Odtloukání", jak jsme říkali vybírání ústřic, byl jakýsi odpočinek po hrůze natáčení. V tu dobu, když jsme byli hotovi s přebíráním ústřic, anebo obyčejně o trochu dříve, kapitán otočil loď, aby mohla přejeti ložisko znova - a byl hotov dáti povel ke shození vlečných sítí do moře. Tak se nám nikdy nedostalo skutečného oddechu.

Znova přišlo strašlivé navíjení a opět přišlo odtloukání. Tato hrozná práce trvala bez přestávky do západu slunce, až na několik okamžiků, jež nám byly darovány, abychom shltli sousto potravy. Při západu slunce upevnili jsme vlečné sítě, umyli palubu a rozjeli se k nejbližší zátoce nebo přístavu. Když jsme tam dojeli, spustili jsme kotvu a svinuli plachty. Pak přišla večeře a po ni jsme se odebrali druh za druhem promočení, unavení a skleslí do fo'castlu. Den byl u konce.

A přece byly krásné okamžiky v tom životě, jako jsou krásné okamžiky ve všech životech, ať jsou sebe smutnější nebo těžší. Bylo krásné státi na přídní palubě malého schooneru a cítiti, jak spěchá k přístavu, když naše denní práce byla vykonána. Dávalo nám to pocit odpočinku, pocit klidu. "Jib" (plachta na špici lodní) schooneru trčel ven, jako křídlo nějakého obrovského netopýra. Tu jsem přemýšlíval a uvažovalo mnoha věcech. Býval jsem zvědav, jak dlouho budu lovcem ústřic. Ačkoli ten život byl těžký, přece se mi do jisté míry líbil. Střetnouti se s chmurnými, železnými fakty, má svůj půvab.

Lovci ústřic měli pořekadlo, že když jsi jednou se zamazal bahnem z ústřic, vždy se k nim zase vrátíš. A opravdu byli tu lidé, kteří se tím zaměstnávali po dlouhá léta. Začátkem každé ústřicové sezony objevovali se v Baltimore, zdravili se vzájemně a sdělovali si, co dělali od poslední sezony.

Časté byly černé tragedie v tom životě. Často přicházelo se na mrtvoly mužů, plujících po zátoce. Byli zavražděni a hozeni do moře kapitány nebo matey.

Zpravidla kapitáni byli rota surových násilníků. Neměl-li člověk v sobě silně vyvinutý bojovný instinkt, bylo pravděpodobno, že s ním budou orati. Plul-li jsi dolů po zátoce, musil jsi býti připraven na všecko. Musil jsi býti připraven vytasiti svůj nůž, a vraziti celé želízko do matea nebo kapitána, který se pokusil tě uhoditi, Žádným jiným způsobem nemohl jsi ubrániti svoje postavení jako člověka. Odrážet útok pěstmi nestálo by ani za fajfku tabáku. Byl bys sražen k zemi pažbou revolveru a pravděpodobně k smrti ukopán. Někteří kapitáni mívali nabité revolvery ležící na dosah, zatím co muži pracovali nad ústřicovým ložiskem. Byly tu ovšem zákony proti trýznění a zabíjení mužů, ale ty zákony nefungovaly.

Něco o tom, jak jsme jídali. První se najedli kapitán a mate. Ti ovšem měli čisté talíře a čisté nože i vidličky. Když dojedli, byli zavoláni dva muži a kuchař naložil jim jídlo na talíře, kterých právě použili kapitán a mate. Když ti muži dojedli, byli zavoláni dva další a tak dále, až se všichni na lodi najedli. Během celého toho jídla dva talíře, nože a vidličky se nemyly. Musil jsi jísti se špinavého talíře po jiném člověku, nebo dvou nebo čtyřech jiných lidech, jak kdy se přihodilo. Byl-li jsi však v nemilosti u kapitána, zůstal jsi na konec. Šlo o to, ztráviti co nejméně času jídlem a ušetřiti kuchaři práci.

Vzpomínám si, jak jsem se porval pro ten  zvyk na jedné lodi, na níž jsem pracoval. Kuchař se jmenoval Scotty. Byl to malý námořník sprostého zevnějšku, se zďobanou tváří a tvrdýma očima. Byl kapitánův oblíbenec. Ale jinak byl to statný, houževnatý, malý chlapík, který byl schopen bojovati do úpadu. Z nějaké příčiny neměl mne rád a já neměl rád jeho. Mračili jsme se na sebe občas. Jednou ráno přišel jsem do kajuty k snídaní - myslím, že jsem byl jedním z posledního páru mužů - a náhle naplnil mne duch revolty při pohledu na špinavý talíř, s něhož jsem měl jísti. "Proč bych měl ještě dále býti jako nějaký pes?" myslil jsem si. "Proč bych neměl míti čistý talíř jako člověk?" Obrátil jsem se ke Scottymu, který stál mrače se na mne, a otázal jsem se ho hrubě, proč mi nedává čistý talíř. Scotty byl tak překvapen mou otázkou, že se přestal mračiti. Byl ohromen. Bylo to,  jako kdyby pes promluvil. Scotty bydlil na zádi s kapitánem v kajutě, kdežto já byl jen sprostý "dredger" (lovec ústřic), který bydlil na přídě.

Má drzost, žádati čistý talíř, byla cosi nevýslovného. A vztek nastoupil na místo překvapení. Nadával mi strašlivě. Pravil, že mi ukáže, a rozpřáhnul se rukou, aby mne udeřil. Věděl, že bude míti kapitána a matea na své straně.  Mimo to, musím mu přiznati, že to byl statečný, malý chlapík. Ale já toho už měl dost. Rozhodl jsem se, že se vydám v nebezpečí - bude-li nutno - třeba oběšení. Dal-li jsem se do boje, musil jsem to dobojovati do konce. Měl jsem vyhlídku, že budu střelen. Kdybych někoho zabil, neměl bych vůbec žádné vyhlídky. Byl bych pověšen. Ale moje krev byla ve varu.

Když se na mne Scotty rozpřáhl, vstal jsem náhle a uštědřil mu rozmachem ránu na plno do úst. Jeho hlava uhodila. o pažení kajuty. A zasypával jsem jeho tvář ranami, až z ní byla jedna massa krve. Bránil se mi jak mohl, ale já byl mnohem větší a silnější. Neměl ani stín možnosti nějakého úspěchu. A po celý čas, co jsem ho tloukl, cítil jsem, že zápasím s provazem kolem hrdla, a když je tomu tak, člověku je jedno, koho má proti sobě.

A celé pekelné ponížení toho života jako bleskem se mi ujasnilo při tomto zápase. Myslil jsem, že by bylo nejlépe udělati tomu konec. I snažil jsem se zabíti Scottyho.

Ale on mi unikl na schůdky a na palubu. Uvědomil si, že jeho život je ohrožen a živočišný pud sebezáchovy nabyl v něm vrchu. Všechna jeho bojovnost byla tatam.

Sledoval jsem ho na palubu, kde jsem se střetl s kapitánem a matem. Ale byl jsem hotov pustiti se i do nich. Ti vidouce to, k čemu jsem odhodlán, dospěli k přesvědčení, že nejjednodušší rozřešení této situace je nejlepší. Kapitán vše srovnal. Tuším, že mu začalo svítati. že není žádný žert krotiti člověka, který jest odhodlán jíti až do krajností. Během celé této události mužstvo - moji soudruzi -  stálo ve skupině opodál. Neodhodlali se zakročiti. Poté dostával jsem vždycky čistý talíř.

 

Zpět na hlavní stránku