Extaticko-tísnivé procesy v křesťanství a šamanismu

 

I. I. V bibli je mnoho citátů popisujících tyto procesy, např:

L 9, 23 Potom jim všem říkal: "Chce-li někdo přijít za mnou, ať se zřekne sám sebe a bere svůj kříž každý den a následuje mne.
Mt 11, 29 Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem mírný a pokorný v srdci; a najdete odpočinek pro své duše.
30 Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno lehké."
1. Petrova ep. 3.22 naznačuje, že v křesťanství existuje složitější božská hierarchie:
Kterýž (Kristus) všed v nebe, jest na pravici Boží, podmaniv sobě anděly, i mocnosti, i moci.
13 Ale až toho, že jste účastni utrpení Kristových, radujte se, abyste i při zjevení slávy jeho radovali se s veselím.
14 Trpíte-li pohanění pro jméno Kristovo, blahoslavení jste. Nebo Duch ten slávy a Boží na vás odpočívá, kterémužto z strany jich zajisté rouhání se děje, ale z strany vaší oslavován bývá.
Mt 5,10 Blaze pronásledovaným pro spravedlnost, neboť jim patří nebeské království.
11 Blaze vám, když vám budou zlořečit a pronásledovat vás a lživě proti vám mluvit všechno zlé kvůli mně.
Mt.24.9 Tehdy vás vydají soužení a budou vás zabíjet a budete nenáviděni všemi národy kvůli mému jménu.
2Kor 12, 2 Znám člověka v Kristu, který byl před čtrnácti lety vytržen až do třetího nebe - nevím, zda v těle, nevím, zda mimo tělo, Bůh to ví. A znám takového člověka (zda to bylo v těle nebo mimo tělo, nevím, Bůh to ví), který byl vytržen do ráje a uslyšel nepopsatelná slova, která člověku nepřísluší mluvit.
2Kor 1,5 Jak se totiž při nás rozhojňují Kristova utrpení, tak se skrze Krista rozhojňuje také naše potěšení.
1pt 4.13 ale radujte se z toho, že jste účastníky Kristových utrpení, abyste se s jásotem radovali i při zjevení jeho slávy.
1Sam. 10,5 Potom přijdeš na Boží vrch , kde je filištínská posádka. Jakmile vstoupíš do města, potkáš družinu proroků. S lyrou, tamburínou, píšťalou a harfou v čele budou sestupovat z návrší v prorockém vytržení.
6 Tu tě uchvátí Duch Hospodinův, začneš prorokovat s nimi a proměníš se v jiného člověka.
Sk 10,10 Tehdy dostal hlad a chtěl pojíst. Ale zatímco mu připravovali jídlo, upadl do vytržení.
11 A spatřil otevřené nebe a jakousi nádobu, jak sestupuje k němu jako veliká plachta uvázaná za čtyři cípy a spouští se na zem.
12 V ní byla veškerá čtyřnohá zvířata země i šelmy, plazi a nebeské ptactvo.
13 Tehdy k němu zazněl hlas: "Vstaň, Petře, zabíjej a jez!"
14 Petr však řekl: "Nikoli, Pane; nikdy jsem přece nejedl nic nečistého nebo poskvrněného."
15 Tehdy k němu hlas promluvil podruhé: "Co Bůh očistil, ty neměj za nečisté!"
Zj 1,10 A v Pánův den jsem byl ve vytržení Ducha a uslyšel jsem za sebou mocný hlas, jako zvuk polnice, jak říká: "Já jsem Alfa i Omega, Ten první i poslední.
Zj 4,2 A hned jsem byl ve vytržení Ducha: a hle, v nebi stál trůn a na tom trůnu někdo seděl.
3 Ten, který seděl na trůnu, byl na pohled podobný kameni jaspisu a karneolu; a kolem trůnu byla duha, na pohled podobná smaragdu.
4 Okolo toho trůnu bylo čtyřiadvacet trůnů a na těch trůnech jsem viděl sedět čtyřiadvacet starců, oblečených do bílých rouch; a na hlavách měli zlaté koruny.
5 A z toho trůnu vycházelo blýskání a hromobití a hlasy. A před trůnem hořelo sedm ohnivých pochodní, což je sedm duchů Božích.



II. Výňatky z  rigorózní práce Mystika a schizofrenie od Jana Bendy
(viz go.to/benda)

 

James se ve své knize „Druhy náboženské zkušenosti“ pokusil vymezit "mystický zážitek" pomocí celkem čtyř charakteristik:

1. Nevyslovitelnost. "Pro tuto zvláštnost jsou mystické stavy podobny spíše stavům citovým než rozumovým. Nikdo, kdo sám nezažil určitého citu, nemůže druhému vysvětliti, v čem jest jeho jakost nebo cena". V mystické literatuře setkáváme se stále s výroky vnitřně sobě odporujícími, jako »oslňující temnota«, »šeptající ticho«, »plodná poušť« atd. Dokazují, že mystické pravdy nemluví k nám řečí rozumových pojmů, nýbrž spíše hudbou.

2. Zprostředkování poznání. "Jsou to stavy vnitřního nazírání v hloubku pravdy nepřístupné soudnému rozumu. Jsou osvícení, významná a důležitá zjevení, byť i nezřetelná; a zpravidla nesou s sebou zvláštní vědomý pocit mocného vlivu pro budoucnost".

3. Pomíjejícnost. "Mystické stavy netrvají dlouho, mimo řídké případy půl hodiny nebo na nejvýš hodinu nebo dvě, a potom blednou v světle všedního vědomí. Často je si potom možno jejich jakost v paměti vybaviti jen nedokonale...".

4. Pasivita. "Ač se může vznikání mystických stavů vědomě usnadniti předběžnými úmyslnými úkony..., které předpisují příručky mysticismu, přece... mystik cítí, jako by jeho vlastní vůle byla podvázána a jako by někdy opravdu byl chopen a držán jakousi vyšší mocí".


Mystická cesta

I přes nesporně velkou rozmanitost různých mystických zkušeností, se zdá, že všichni velcí mystikové bez ohledu na jejich náboženskou (či jinou) příslušnost procházejí v zásadě obdobným psychologickým procesem, který zahrnuje stadia očišťování, osvícení a sjednocení. Přesný počet stadií popisovaných v literatuře kolísá zhruba od tří do osmi. Sv. Terezie od Ježíše jich popsala sedm, Underhill jich navrhla pět. Tyto klasifikace jsou vlastně pokusem o definování typického sledu navzájem mnohdy velmi odlišných mystických zážitků, tak jak se s nimi mystik během svého života postupně setkává.


1. Probuzení Self

Klasickým příkladem takového zážitku je obrácení výše již zmíněného Apoštola Pavla (tehdy ještě Saula) na cestě do Damašku: "A když byl na cestě, stalo se, že již přibližoval se k Damašku. Tedy pojednou rychle obklíčilo jej světlo s nebe. A padna na zem uslyšel hlas k sobě řkoucí: Sauli, Sauli, proč mi se protivíš?" (Sk. 9, 3-4). Obrácení, resp. probuzení Self mívá podobu krátkého vytržení. Jde o náhlou změnu (rozšíření) vědomí, při níž subjekt poznává novou, "vyšší" úroveň vnímání (transcendentální) skutečnosti. Vidí svět jakoby novýma očima. Je přitom zaplaven silnými, osvobozujícími pocity radosti a nadšení, altruismu, hlubokého a opravdového zájmu o druhé. Někdy doprovázejí tato náhlá vytržení vize či hlasy, jindy tyto fenomény chybí. Zážitek, jehož podobnost s Maslowovým "peak-experience" je mimochodem nasnadě, má ovšem vždy velmi silný účinek na prožívající subjekt. Znamená radikální obrat v životě budoucího mystika, nastoupení nové životní cesty.


2. Očišťování

"Když chce Bůh, aby jeho vyvolení citelně zakusili svou ubohost", píše Terezie z Avily, "vezme jim nakrátko svou přízeň: a to stačí, aby se poznali". Stadium očišťování je přirozeným protipólem předchozí fáze. Po konfrontaci s "vyššími", "nadsmyslovými" rovinami vědomí a skutečnosti si jedinec nyní zvýšenou měrou uvědomuje svou vlastní omezenost a nedokonalost. Je to fáze sebepoznávání nebo ještě přesněji řečeno fáze konfrontace s vlastním stínem (ve smyslu Jungově). Je to "perioda tvrdého, namáhavého zápasu, hořkého utrpení, plná zklamání, ale také období snah o osobní nápravu. Mystik je nespokojen sám se sebou, trápí se minulými hříchy. Sv. Augustin vzpomíná na toto období ve svých "Vyznáních" takto: "Ty však, Pane,... postavil jsi mne před mou tvář, abych konečně spatřil, jak jsem byl ohyzdný, jak převrácený a pokálený, jak poskvrněný a vředů plný! A spatřiv to, zhrozil jsem se, a nevěděl jsem, kam utéci před sebou samým".

Začátečník, který právě vkročil na duchovní cestu, přináší si s sebou velké množství nevhodných návyků, předsudků, přináší si s sebou duchovní nezralost, jež se mu nyní stává překážkou dalšího pokroku. Po nadšení prvního stadia přichází vystřízlivění a zklamání. Budoucí mystik v tomto období nenachází již vzpruhu ve věcech duchovních, jak byl zvyklý. Objevuje se pocit prázdnoty, vyprahlost. Zároveň ale již není cesty zpět. Via purgativa, očistná cesta, staví před jedince úkol poznat vlastní nízkost a slabost. Mystik je konfrontován s vlastní pýchou, samolibostí, sebedůležitostí, žádostivostí a chtivostí, nestřídmostí, s vlastním strachem, hněvem, zármutkem i leností. Poznává se a uvědomuje si propast mezi sebou a Absolutnem. V této temné noci smyslů se má oprostit od jakéhokoli lpění, odpoutat se ode všech vazeb k pozemským věcem a zbavit se egoismu a sobectví v každé podobě.

Prostředkem k tomu je chudoba a odpoutání. Pozitivní stránka, odříkání či umrtvování, spočívá ve svobodném přijetí utrpení a bídy. Je třeba dodat, že duchovní chudoba neznamená nutně materiální nouzi. Chudoba je zde spíše duševní stav než hmotná skutečnost. Znamená vnitřní vyprázdnění, odpoutanost, zbavení se žádosti po věcech a lpění na nich. Odříkání znamená osvobození se z pout smyslů, zbavení se pýchy, sobectví a egocentrizmu.

Neopominutelným aspektem fáze očišťování je pasivita. Zkroušenost, zoufalství, ztráta naděje jsou duševní stavy, pro něž se subjekt sám nerozhoduje, nevybírá si čas ani okolnosti, kdy je bude prožívat a není ani v jeho silách ovlivnit délku jejich trvání. Soudě podle výpovědí jednotlivých mystiků odehrává se proces hluboké změny osobnosti z velké části zcela mimo vědomí a řídí se vlastními, na vědomí a vůli nezávislými zákonitostmi. Tento fakt komentuje Jan od Kříže podrobněji v knize "Temná noc": "Neboť takovým způsobem Bůh noří duši do tohoto stavu a na tak rozdílnou cestu ji vede", píše, "že ona, jestliže chce jednat podle svých schopností, spíš škodí, než pomáhá dílu, které v ní Bůh koná... je to už Bůh, který v duši jedná, proto jí spoutává mohutnosti nitra a neponechává jí berličku rozumu, ani osvěžení ve vůli, ani přemýšlení v paměti... Bůh mluví v duši, aby ji zduchovněl". "Pro ty, kteří rozpoznávají, že jsou v tomto stadiu, je vhodné," dodává mystický učitel, "aby se utěšili tím, že zůstanou v klidu a netrápili se; ať důvěřují Bohu, který neopouští ty, kdo ho hledají upřímným a prostým srdcem". Důvěra v Boží vedení je podle Jana od Kříže důležitým znakem odlišujícím stav temné noci smyslů od stavů chorobné melancholie. "...vyprahlost, ačkoliv někdy může být podporována melancholií nebo jinou povahovou vlastností (jak tomu mnohokrát je), neztrácí proto svůj očistný účinek na žádostivost, vždyť duše je zbavena všech radostí a má svou starost jen o Boha.

Subjekt dospívá k mravní čistotě, ke skromnějšímu a uctivějšímu postoji ke světu, k lásce k bližnímu, k trpělivosti, pokoře a "svaté lhostejnosti". Již "se nepovažuje za izolovaného a zajímavého jednotlivce, s osobními přáními a pudy, nýbrž za směšnou částečku kosmu, za docela obyčejný kousek vesmírného života, který má svůj význam, pouze jako část veškerenstva, jako výraz Boží vůle". Zbavený žádosti a lpění získává nové hodnoty a nová měřítka, zbavený sobectví počíná vidět věci takové, jaké jsou. Je nyní připraven na osvícení.


3. Osvícení

Oprostí-li se mystik od dřívějších smyslových zájmů, začne znovu a ještě intenzivněji než dřív zakoušet to, co leží za hranicemi bezprostředních smyslů. Nastává stadium nazývané osvícení. Toto období, označované někdy rovněž termínem via illuminativa, trvá zpravidla mnoho let. Zahrnuje stavy velmi inspirativní, plné blaženosti a štěstí. Objevují se zde extatická vytržení, vize, hlasy. Jak čteme v literatuře, mystik zažívá "pocit intenzivní osobní vztaženosti ke konečné realitě, "intimním způsobem se raduje z nekonečna". Underhill uvádí, že mnozí mystikové nikdy nedospějí dál než do tohoto stadia a na druhé straně mohou nádheru tohoto stavu okusit mnozí umělci, kteří se k mystikům obvykle nepočítají. Formálně uzavírá toto stadium tzv. "první mystický život". Na rozdíl od pozdější fáze sjednocení zůstává zde ještě zachován pocit jáství a ega. Subjekt je stále oddělen od objektu.

"Modlitba spojení" představuje další druh změněného stavu vědomí, v němž dochází k samovolnému zastavení toku myšlenek. Vědomí je jako v mrákotách. "Duše neví, co má dělat, zda mluvit nebo mlčet, zda plakat nebo se smát. Je v jakémsi úchvatném blouznění, v jakémsi nezměrně slastném jásání, v jakémsi nebeském šílenství, v němž se naučí pravé moudrosti". "Po celou dobu, jež je v tomto stavu - je to vždy krátce a duši se to zdá ještě kratší - nic nevidí a nic necítí. Avšak Bůh se vtiskuje do jejího nitra, a když se vzpamatuje, nemůže vůbec pochybovat, že byl Bůh v ní a ona v Bohu...
Poslední stupeň modlitby nazývá Terezie "modlitbou extatického spojení" či "duchovním zasnoubením". Zahrnuje stavy extáze, vytržení a "let ducha". "Zatímco duše tak hledá svého Boha, cítí, jako by omdlévala pod mocným náporem nezměrně sladké rozkoše: chybí dech, tělesné síly umdlévají, takže bez velkého úsilí nedokáže ani pohnout rukama... Smysly už jí neslouží, ba spíše jí škodí, neboť jí zabraňují být v klidu. Hovořit? Ani pomyšlení! Vždyť by nedala dohromady ani slovo; a kdyby se jí to podařilo, neměla by sílu je vyslovit. Tělesné síly ustupují duševním, jež stále rostou, aby mohla stále víc zakoušet. Je to náramně velká rozkoš a proniká do celého těla". "Na tomto stupni modlitby se mi několikrát stalo, že jsem byla tak mimo sebe, že jsem nevěděla, zda slasti, které jsem zakoušela, byly jen sen nebo skutečnost.


4. Temná noc ducha

Nejstrašnější ze všech zkušeností mystické cesty bývá označována jako temná noc ducha neboli mystická smrt. Tato druhá, definitivní a nekompromisní očistná perioda je opět naprostou negací předchozího stadia osvícení. "Lidský pud po osobním štěstí musí být usmrcen", píše o této fázi Underhill. Tak jako byly dříve očišťovány smysly, je nyní očišťováno samotné centrum mystikovy osobnosti. Musí se zbavit vlastní vůle, musí být zničeny poslední známky sebe-vědomí. Musí s konečnou platností pochopit vlastní bezmocnost a úplně se podvolit. Odevzdanost, oddanost a dokonalá pokora celé bytosti jsou cílem tohoto stadia.

Jestliže Terezie od Ježíše nám poskytla cenná svědectví ve fázi osvícení, zde jsou pro nás vynikajícím pramenem především spisy Jana od Kříže. Jan byl zřejmě prvním mystikem, který toto období podrobněji popsal. Jeho kniha "Temná noc" ostatně dala této fázi mystické cesty i svůj název. "Temná noc", píše mystický učitel, "je vlití Boha do duše. Očišťuje ji z jejích habituálních, přirozených a duchovních nevědomostí a nedokonalostí... Bůh ve skrytosti duši učí a vzdělává k dokonalosti lásky, aniž ona cokoliv dělá nebo chápe jak". Podobně jako je tomu u temné noci smyslů, také období temné noci ducha přichází, aniž si jej člověk volí. Radostnou fázi osvícení střídá strastiplná perioda vyprahlosti a (zdánlivé) stagnace. Mystik se ocitá v depresi. Cítí se být osamocený, opuštěný a zavržený Bohem. Hořké vědomí vlastní hříšnosti a nedokonalosti vyvolává v něm tíživou a neutuchající beznaděj. "Je to bolestné zmatení s mnoha obavami, představami a boji, které v sobě duše má, kdy v uchvácení a se zakoušením bídností, v nichž se vidí, tuší, že je ztracena a její dobra už provždy skončena. Z toho jí v duchu vyvstane bolest a úpění tak hluboké, že v ní působí mocný duchovní řev a burácení... Je hluboké toto válčení a zápas, protože pokoj, který chystá, má být velmi hluboký".

"Neboť touhy smyslů i ducha jsou uspány a umrtveny bez možnosti těšit se z jakékoliv věci Boží nebo lidské; náklonnosti duše potlačené a stísněné bez možnosti jí pohnout a bez nalezení opory v čemkoliv; představivost spoutaná, bez možnosti něco dobře rozvážit; paměť v koncích; rozum v zatemnění, bez možnosti čemukoliv rozumět a odtud také vůle vyprahlá a stísněná a všechny schopnosti prázdné a neužitečné a nad tím vším leží nad duší obrovský a tíživý mrak, který ji udržuje úzkostnou a Bohu vzdálenou".

Mystik nevládne nad svými myšlenkami. Do jeho vědomí se vtírají trapné, nedůstojné, nechtěné a vytěsňované obsahy, zlé a nízké pudy. " sv.Terezie líčí tento stav. "...ďábel nás naplní takovou urážlivostí a nevrlostí, že bych byla schopna každého rozsápat".

Muka, která mystik v tomto stadiu prožívá, zvyšují často ještě další, současně (synchronně) se objevivší vnější nepříznivé okolnosti. Jan od Kříže byl nespravedlivě obviněn a uvězněn. Sv. Terezie trpěla nemocemi a bolestmi. "Někdy se mi stávalo...", vypráví, "že na mne padly tak tíživé úzkosti a tak palčivá tělesná trýzeň, že jsem nevěděla, co dělat. Když nic netrýznilo mého ducha, radostně jsem snášela i daleko těžší tělesné bolesti. Přišlo-li však obojí současně, bylo to opravdové mučednictví. Tehdy jsem zapomínala na přijaté milosti, na které jsem si vzpomínala jen jako na vzdálený sen, který jen zvětšoval mé trápení. Rozum se zatemňoval, potýkala jsem se s tisíci pochybnostmi a úzkostmi, takže se mi zdálo, že nedokáži pochopit, co se ve mně odehrálo, a že snad všechno byl jen klam".


5. Sjednocení

"A když bude úplně rozložen v nic, což bude největší pokora", líčí Jan od Kříže konec fáze temné noci ducha, "bude uskutečněno duchovní sjednocení mezi duší a Bohem, a to je největší a nejvyšší stav, k němuž se může v tomto životě dospět". Stadium sjednocení (unio mystica), symbolicky někdy popisované jako duchovní svatba, je vyvrcholením mystického hledání. "Je to stav vnitřní rovnováhy, dokonalé vyrovnanosti, čistě duchovního života, charakterizovaný poklidnou radostí, zvýšenými silami a naprostou jistotou". Je to stav splynutí individua s nejzazší realitou. "Dochází k němu tehdy", píše sv. Jan ve svém "Výstupu", "když dvě vůle, to je vůle duše a vůle Boží, se shodují, takže jedna nemá v sobě nic, co by odporovalo druhé. Když tedy duše vyhostí ze sebe všechno, co odporuje Boží vůli a není s ní v souladu, bude přetvořena v Boha láskou". "Protože jak jsme řekli, duše se nesjednocuje s Bohem v tomto životě chápáním ani okoušením ani představováním ani žádným jiným smyslem, nýbrž jen vírou, pokud jde o rozum, nadějí, pokud jde o paměť, a láskou, pokud jde o vůli".

Stejně jako všechny ostatní mystické zážitky je i tato vrcholná mystická zkušenost ve své podstatě nesdělitelná. Sv.Terezie interpretuje zážitek sjednocení jako duchovní sňatek. Píše o tom: "Pán se zjeví ve středu duše... A to je tak veliké tajemství, tak mocná slast, a tak úchvatný a náhlý projev přízně, že nevím, k čemu bych to přirovnala. Zdá se, že Bůh chce ukázat duši nebeskou slávu, ale mnohem úchvatnějším způsobem, než při jakémkoliv vidění nebo duchovním zážitku. Dá se říci jen toto: že duše, či lépe její duch se sjednotí s Bohem, nakolik se to dá pochopit. Když nám chce Bůh, který je také duch, ukázat, jak nás miluje, dává některým osobám poznat, kam až dokáže jít jeho láska, abychom chválily jeho velikost, jež se ráčí tak spojit s nějakým tvorem, že už se nikdy od něho nechce odloučit, jako se už nemohou oddělit ti, kteří uzavřeli manželství" .

Rozšířené vědomí se již nevrací do své původní polohy a zůstává trvale v kontaktu s transcendentální skutečností, resp. "Bohem". Zřejmě právě proto mystikové často hovoří o tomto stavu jako o znovuzrození. "Nežiji už já, žije ve mně Kristus", říká Apoštol Pavel (Ga; 2,20). Hranice mezi subjektem a objektem jsou zrušeny. "Je nutno vědět", píše o trvalosti tohoto stavu Terezie, "že vědomí této Boží přítomnosti není stále tak intenzivní - míním, tak jasné - jako když se poprvé projevilo, nebo když Pán ráčí znovu udělit tuto milost. Kdyby tomu tak bylo, bylo by nejen nemožné zabývat se něčím jiným, nýbrž i žít mezi lidmi. (Ale) I když tedy nemá stále tak jasné světlo, nepřestává si uvědomovat, že je v této (Boží) společnosti".
Účinky tohoto stavu popisuje světice následovně: "(Mystik) především úplně zapomíná na sebe, a to tak dalece, že se domnívá, že už neexistuje. Duše cítí takovou proměnu, že se již nepoznává. Nemyslí ani na nebe, jež ji očekává, ani na život či pocty, nýbrž jen jak by co nejvíc usilovala o větší slávu Boha". Terezie nám jaksi mimochodem udává ještě důležité kritérium pro diferenciální diagnostiku, když dále píše: "Nemyslete si proto, dcery, že kvůli tomu zanedbává jídlo a spánek, i když je to pro ni velké trápení, či že neplní své povinnosti, k nimž ji zavazuje její stav: zde mluvíme pouze o vnitřní dispozici". Dalšími z účinků jsou velká odvaha, odhodlání konat "dobro", smysl pro humor a také mimořádná tolerance.

Archetypální témata mystických zážitků

Jestliže doposud mělo naše zkoumání mystických zážitků charakter do značné míry formální, v této podkapitole chceme alespoň krátce obrátit pozornost rovněž ke stránce obsahové. Inspirovala nás k tomu znamenitá Eliadova práce "Šamanismus a nejstarší techniky extáze" zasazující šamanismus do kontextu obecné historie náboženství. I když mystika a šamanismus jsou dva nezávislé fenomény, jež jako celek nelze ztotožňovat, některé zážitky šamanů a mystiků vykazují mimořádnou podobnost. Jde o jistě fascinující, avšak nikoliv překvapivou analogii. Šamanismus, jehož kořeny sahají do éry paleolitu, totiž představuje nejstarší formu náboženské zkušenosti. Eliade přitom konstatuje: "Neexistuje dosti nízká náboženská forma, aby nemohla dát vzniknout velice čisté a logicky uspořádané mystice... mimořádně vyzrálé mystické zkušenosti jsou možné na libovolném stupni vývoje civilizace či náboženské situace". "To znamená", píše dále tento autor, "že pro určité jedince, kteří se ocitnou v krizi, je vždy možný historický skok umožňující jim dosáhnout duchovních postojů, jež jsou jinak nedosažitelné... tyto zkušenosti se mnohdy vyznačují touž důsledností a vznešeností jako zkušenosti velkých mystiků Východu i Západu.

Šamanismus je přesně vzato jednou z archaických technik extáze, je současně mystikou, magií a "náboženstvím" v širším slova smyslu". Při porovnávání materiálů vztahujících se k šamanismu různých oblastí - sibiřskému, severoamerickému, jihoamerickému, indonéskému, oceánickému atd. - identifikoval Eliade stále znovu se opakující motivy šamanských zážitků: sestup do podsvětí, rozhovor s bohy či duchy, nelidské mučení a zkoušky, výstup na nebesa a také iniciační téma smrti a znovuzrození. Všechny tyto motivy objevující se často i v nejrůznějších světových mytologiích nalézáme ale také u mystiků. Zdá se, že šaman i mystik během extatického vytržení vstupují do kontaktu s týmiž univerzálními obsahy kolektivního nevědomí, které Jung nazýval archetypy. Branou k těmto hlubinným vrstvám lidské psychiky je přitom v obou případech druh extáze popisovaný šamany jako "kouzelný let" a Terezií z Avily označovaný termínem "let ducha".

"Let ducha" patří, jak jsme již dříve uvedli, k vytržením typickým pro třetí stadium mystické cesty. Podobně jako šamanský trans jej doprovází výrazné fyzické projevy. "...když začíná vytržení", říká Terezie, "zastaví se dýchání, člověk nemá sílu mluvit, i když si jí ostatní smysly uchovají o něco víc. Někdy naopak ihned omdlí; tělo i duše tak ztuhnou, že se zdá, jako by už neměl duši, takže se někdy ani neví, zda ještě dýchá". Jinde světice píše: "Tu a tam se mi ztratí i tep: říkají mi to sestry, které mě ošetřují, a už vědí, oč jde. Šlachy na pažích se roztáhnou a ruce ztuhnou, takže je někdy nemohu sepnout. Bolesti v zápěstí a v celém těle zůstanou až do příštího dne, jako by všechno bylo vykloubeno". Průběh "letu" líčí pak Terezie následovně: "Člověk pocítí tak prudké hnutí duše, že se zdá, jako by duch byl unášen, a to takovou rychlostí, a tak náhle, že na něho padá nemalý strach, zvláště na počátku... Dochází k němu takovým způsobem, že si člověk myslí, že se duch opravdu odlučuje od těla. Ačkoliv ta osoba neumírá, přesto prožívá chvíle, kdy nedokáže říci, zda je duše v těle nebo mimo tělo. Myslí si, že je celá přenesena do jiné krajiny velmi rozdílné od naší, kde v jakémsi světle, jež se nedá srovnat s naším, jsou jí ukázány tak velké věci, že by si je ani nedokázala představit, i kdyby se tím lopotila celý život".

„Jednoho dne jsem byla přenesena do pekla, aniž věděla jak... Bylo to velmi krátké vidění, ale zdá se mi, že na ně nebudu moci zapomenout, i kdybych žila mnoho let. Vchod se mi jevil jako velmi dlouhá a těsná podzemní chodba, podobná nízké, temné a úzké peci; podlaha byla samé páchnoucí bahno a plná hnusných plazů... Co jsem tehdy vytrpěla, přesahuje všechnu lidskou představivost... Cítila jsem v duši oheň, který neumím popsat, zatímco nesnesitelné bolesti trýznily tělo... Byl to drtivý útlak, úzkost, hluboký smutek, tak živá a zoufalá bolest, že nevím, jak to mám vyjádřit. Říci, že člověk zakouší neustálý smrtelný zápas je příliš málo, neboť aspoň ve smrti je nám vyrván život od jiných, zatímco zde se sama duše trhá na kusy. Ne, nedokáži najít výrazy ani jak vylíčit onen vnitřní oheň, ani jak dát pochopit zoufalství, jímž vrcholily ty úděsné trýzně. Neviděla jsem, kdo mne trýznil, avšak cítila jsem, jak jsem pálena a drásána, i když daleko horšími mukami byl vnitřní oheň a zoufalství".


Autorův závěr

Analýza autobiografických spisů sv. Jana od Kříže, sv. Terezie z Avily a některých dalších mystiků provedená v této práci dokládá skutečnost, že transformativní proces, jímž mystik prochází, s sebou přináší celou škálu velmi rozmanitých mystických zkušeností. I když některé z nich připomínají stavy zřejmé psychopatologie, postoj mystiků k těmto zážitkům a schopnost podobné zážitky akceptovat a integrovat rozvinutí duševní poruchy zpravidla zabraňují. Přesto existují i případy opačné. Jak dokládají Perry, Grof a další, u některých lidí se v důsledku aktivace hlubinných sil psýché objevují dramatické a bouřlivé mystické zážitky zcela znenadání a mimo religiózní či spirituální kontext. Vědomí těchto jedinců je náhle zaplaveno nesrozumitelnými archetypálními obsahy, což vede k dezorientaci a vážným potížím v každodenním životě. V minulosti byly tyto stavy vzhledem k výskytu některých psychotických symptomů nejčastěji diagnostikovány jako schizofrenie nebo jiné formy psychóz (např. akutní polymorfní psychotická porucha). Nové vydání diagnostického manuálu DSM-IV nyní umožňuje zařazení těchto případů do nepatologické kategorie "Náboženský nebo duchovní problém"


Pozn: Těmto procesům založeným na šamanismu se věnoval i dr.Grof, jeho poslední práce otištěná v Lékařských listech. Zde obdobná od dr.Lázňovského. I od kolegy Františka. Mystické zážitky a automatická kresba na výstavách je dílem Miloše. Tomuto tématu se věnují i články knihy Magický svět.

 

III. Zápisník blahoslavené Faustýny Kowalské –1938.


Výběr z MC Boží milosrdenství:
… při modlitbě jsem uviděla znamení božího hněvu, které mělo postihnout jisté místo. Prosila jsem anděla, aby ještě posečkal, neboť svět bude činit pokání. Moje prosba však vůči božskému hněvu nebyla ničím. V tom jsem uviděla Nejsvětější Trojici. Její nesmírná Velebnost mi pronikla až do nitra duše. Když jsem si uvědomila Moc Jejich Milostí, byla jsem vzata před Trůn boží Velebnosti. Ó, jak velký je náš Pán a Bůh, jak nepochopitelná je Jeho Svatost!
Začala jsem se modlit slovy, která jsem v duši cítila a viděla jsem bezmocnost anděla, který nemohl potrestat za spáchané hříchy.

…dnes jsem byla andělem zavedena až do pekelné propasti. Je velmi rozlehlá a je to místo velikého utrpení. Jsou tato: Prvním je ztráta Boha. Druhým jsou neustálé výčitky svědomí. Třetím je vědomí, že tento stav nikdy neskončí. Čtvrtým je čistě duchovní oheň spalující duší, který ji ale nespálí. Je to velmi bolestivé. Pátým je stálá temnota a smradlavý zápach. Démoni a zatracené duše se na sebe dívají a vidí všechno zlo druhých i svoje. Šestým je neustálá přítomnost satana. Sedmým je nekonečné zoufalství, nenávist vůči Bohu, klení, nadávky a rouhání.
Existuje tam ještě jedno utrpení a to utrpení smyslů. Čím která duše zhřešila, tím je trápena hrozným, nepopsatelným způsobem. Tváří v tvář tomuto utrpení bych umřela, kdyby mi Všemohoucnost nepomáhala. Píši to na boží příkaz, aby se nikdo nevymlouval, že peklo neexistuje, protože tam nikdo nebyl a neví se tudíž, jaké to tam je.

… v Srdci Ježíšově jsem poznala, že v nebi je ještě jedno Nebe do kterého vstupují jen vyvolení. Štěstí, do kterého jsou ponořeni, je nepopsatelné. Jdou ze Světla do Světla, které je vždy nové a zároveň se nikdy nemění. Duše jsou proniknuty Jeho božskostí. Nemohu to ani v nejmenším popsat. Ó, Svatá Trojice, dej se duším poznat.

…(Kristus) pohleď do Mého Srdce plného Lásky a Milosrdenství pro všechny a zejména pro hříšníky. Pohleď na Mé utrpení a ponoř se do něj.


IV. Závrať z Boží lásky.


Etapy mystické cesty sv.Veroniky Giuliani. Podle www.kapucini.cz/svati/Veronika.htm

1. Etapa – Od dětského napodobování k velkému tajemství lásky a bolesti: (1660 - 1677) Následování, soucítění, účast, usmiřující pokání. Slyší v sobě Božského Ženicha opakovat slova: „Ty mi patříš, nepochybuj o tom!“

2. Etapa – V uspořádaném životě v klášteře: (1677 – 1681) uprostřed mrzutostí a útěch dostává podobu milovaný kříž. Je to rovněž celý řetěz vytržení a vidění, bojů s démonem silně vyzbrojeným, hlavně tehdy, když se modlí nebo obětuje za hříšníky. Jsou zde však také sladká „objetí“ Milovaného v libém spočívání, s hojností světla a nevýslovných sdělení o bytí Boha a o jeho dokonalostech, hluboké zkušenosti sjednocení, v nichž jí Nejvyšší Dobro dává účast na své Lásce a obšťastňuje ji svou činností.

3. Etapa – Překypující mládí: (1681 – 1697) výbušná láska, mystika kříže, žízeň po kajících skutcích, neobyčejné zkušenosti. Této záplavě darů a znamení postupného uchvácení Nejvyšším Dobrem odpovídá proces prohlubování poznání samé sebe a pasivních očisťování, což pokořuje vlastní já a zbavuje ho iluzí, přivádí ho k bezmoci, k jeho vlastní nicotě. Už je zde jen Všechno, Bůh, jeho všemohoucnost, jeho vítězná láska. Zažívá i pronásledování ze strany církve.

4. Etapa – Dvacet let velkého očisťování: (1697 - 1716) vnější pokořování, vnitřní zkoušky, návrat k askezi, „zvnitřňování“ po všech stránkách, To všechno je ve skutečnosti jen částečný výčet toho, co ještě může být překážkou na cestě ke spojení s Bohem, která už se téměř blíží k vrcholu, ke zbožšťující proměně.

Dne 2. května 1697, kdy rány stigmatizace jsou dosud zcela čerstvé, začíná Veronika zakoušet zcela zvláštní a viditelný jev – výměnu srdce raněného za srdce milující, mystickou hru. Veronika vždy měla zkušenosti sjednocení, nikdy však nedosáhla jako na konci této čtvrté etapy, tajemnou a úžasnou hlubinu skutečnosti být v Bohu, plavat v Bohu. Předtím se cítila uchvácená, vznášející se, přitahovaná jako železo magnetem, ponořená do božství, zaplavena nevýslovnými sděleními, celá proměněná do jiné osoby…; nyní se jí dává samotné Nejvyšší Dobro, ztotožňuje ji se sebou, dává ji své vlastnosti, proměňuje a zbožšťuje. Dává ji předem zakoušet věčné sjednocení blažených v nebeské slávě: to jistě stálo za tak hluboké „vymytí“ ducha! Mystické spojení s Marií, jako vůdkyně a učitelka.

5. Etapa – Mizení přirozenosti a zenit ducha: Veronika abatyše asistovaná a nahrazená Marií. Nyní je to čisté utrpení. Hostina věčnosti. Je opravdu nesnadné rozlišovat, zdali jde o chorobné bolesti nebo utrpení mystické, o obyčejné mdloby nebo o vytržení mysli. Je to nové podvědomé (inconscient) utrpení zcela jiné než to jiné „vědomé utrpení“, utrpení tajné, ale velice skutečné. Láska trpí, protože není v utrpení přítomná. Ano teď je to opravdu „čisté (ryzí) utrpení“!

Vědomí, které má Veronika o svém usmiřujícím poslání se však vůbec nezmenšuje, naopak dostává nový elán v trojím „ano, ano, ano! Ještě víc, ještě víc, ještě víc!“ Je až do konce ukřižovaná se svým „ukřižovaným Ženichem“, její rány krvácejí ještě 17. září 1726 a konečný akt tohoto ukřižování je příprava na smrt, která trvá třiatřicet dní, do dne, kdy odlétá do objetí svého Ženicha a ke skupině sester se obrací těmito slovy: „Láska se dala najít!



V. Další postřehy o tísnivých procesech
(další jsou v příloze k Učebnici)


- podíl spodku roste během vývoje, pokud by se jeho transformace zastavila. Způsobují to ostatní, zejména neduchovní lidé, protože kontaktem dochází k oboustrannému ovlivňování. Další nerozvinuté části přicházejí zespodu osobnosti.
Jak je to s „přílivem“ spodních částí? S otevřením vyšších částí souvisí i projití spodními. Jsou spolu provázány tak jako vyšší příjem s vyššími daněmi. Úlevy jsou možné, ale vždy jen dočasné. Tím se tlumí vývoj a rovnoměrně se odžívá vše, Vesmír je tak držen v rovnováze, kdyby se jen část odtrhla plně od představy, kterou má prožívat, zmizelo by vše. Vesmír je jako holografický hlavolam, všechny částečky vědomých Vědomí na sebe musí navazovat.

- Základem trvale extaticko-mystického procesu je alespoň 50 procent proměněného spodku, ale pro určitou rezervu je nutné mít víc, až 65 procent.

Nejintenzivnějším a nejméně příjemným procesem proměny spodků v sedmé etapě je varianta, kdy se tísnivá transformační energie zesílí a současně se do vědomí zapojí i zhoršené části spodku. Tupost a tíseň vzroste, ponor poklesne, zhorší se i krátkodobá paměť. Přístup k božskému komunikací je zeslaben, ale stále aktivní, aby vedení bylo trvale dostupné, což zasvěcenci v této těžké zkoušce a operaci dodává jistotu. Kdyby nechápal oč jde a proč to tak musí být, určitě by utekl, protože se nedozví, jak dlouho bude trvat. Tupost je komprese spodku, extáze je komprese vršku vědomí, obě jsou to transformační operace.

- Mít v takovém stavu vědomí hrdou vznešenost, vhled a nadhled je opravdu těžké. Čím jsou však stavy náročnější, tím intenzivněji se projeví lidské slabosti, takže se s nimi musí pracovat a tím více proměny přinášejí. Zvládnou je však jen ti nejodhodlanější a nejodevzdanější. To už je pravá ezoterika.

- Tyto transformační procesy mohou nabývat i extrémních forem připomínající několikadenní silně tísnivé meditace, což je nejbolestivější část mystického procesu vůbec. Naváží se na nějakou stresující událost, jež by sama o sobě nebyla tak bolestivá. Je to ukřižování ega. Přináší ohromnou proměnu, rovnající se několikaletému mystickému procesu. Proces neobsahuje božskou inteligenci, přesto při ní vznikají nové dosud potlačované naléhavé myšlenky, např.: „Proč pořád kritizovat a útočit? Stejně to nikam nevede. Vždyť mám vlastně druhé rád, jen jim to nedávám najevo.“

- Logika extaticko-tísnivých procesů je v tom prožívat vše jako Bůh, tedy rozšířené vnímání všeho. Celek je totiž Obraz Boha, viz citát Krista – Já jsem Alfa i Omega. Je to tedy přirozený proces, kterým procházejí všichni, jen nemají vnímání božských extatických pocitů. Množství tísně a tuposti závisí na podílu spodků, rychlosti vývoje a konkrétním procesu. Utrpení v duchovním procesu je dynamický proces proměny, nemusí ani obsahovat žádné zvláštní schopnosti a téměř ho nelze ničím nahradit.

- Nemám nadávat na těžký proces, je dokonalejší než si myslím. Proměňují mě v nevědomí.

Závěr

Podle znovu a znovu opakované zkušenosti zasvěcenců se tísnivé procesy náhle objevily jako nepříjemné překvapení. Až později zjistili, že stejnými procesy procházeli i mnozí jiní. Není lehké přijmout, že extáze a utrpení jsou neoddělitelnou součástí meditací i života samého jako i všechny ostatní duality.


Zázrak rozšiřování vědomí

Je to opravdu zázrak. Představte si to. Máte úplně běžné vědomí jako už tolik let před tím. Většina lidí si myslí, že se to ani nedá změnit. Zkoušíte meditovat. Třeba už po sté. Posloucháte meditační hudbu a voláte Boha. Jistě jste mnohé přečetli, ale vlastní zkušenost ještě nemáte. Cítíte trochu strach z neznáma a současně si myslíte, že to možná stejně nemůže fungovat.

Vtom se děje něco nepochopitelného. Ve vědomí se začínají objevovat zvláštní nové hluboké myšlenky! Vědomí je tiché, tohle se objevuje jaksi odjinud. Pozorujete je s úžasem. Pak začne vznikat nový pocit. O myšlenkách jste si nakonec mohli myslet, že vaše přesto jsou, ale tento pocit už váš není, to je jasné. Na to je příliš dokonalý. Nelze ho popsat, snad jako hrdou vznešenost, nadhled, vhled, ale také vševědoucí úsměv. Prostě extáze BYTÍ.

Popsat se to dá jako rozšíření vědomí do vyšších úrovní. Kromě běžného myšlení je tu i cosi nové, Veliké, jakási neznámá superkvalita. Popsat by se dala jako ostré dokonalé vnímání, tedy superinteligence. Myšlení ji vnímá s úžasem – tohle nikdy nepoznalo!

Jakoby někdo u vás doma náhle odhrnul zeď a vy uviděli, že za ní je nějaká Jiná královská komnata. Nebo jakoby se náhle připojil ve vašem PC nový neznámý koprocesor s úžasnými možnostmi.

Myšlení si uvědomuje, že se opravdu setkává s Bohem, On tedy opravdu existuje! Trochu se Ho bojí, hlavně Jeho nevyzpytatelnosti. Kdo ví, co po něm bude chtít! Fakt je, že je dost Jiný, než očekávalo. Hlavně nemá klid, tomu to rychle pálí! Tak od Něj chodily Mozartovi ty dokonalé skladby! Je asi ta božská intuice!

Poznává také, že Bůh není zhmotnění jeho přání či víra, ale objektivní realitou s vlastní vůli nadřazenou jeho. Pochopit to je odevzdání se. Někteří začátečníci proto utíkají už teď. Víra jim stačí. Odlišností od očekávání je ovšem více. Je Tam i Jiný čas, jakoby za časem - jakýsi Stroj času, pohled Věčnosti, nekonečný Prostor!

Zážitek ovšem pokračuje a není nikdy stejný, ale to je už další kapitola v nekonečném procesu sebepoznávání. Jako na každém začátku není vše hned jasné, myšlení má křeč a ta brzdí i omezuje. Praxe je důležitá v každém oboru. Po mnoha desítkách meditací je už vše daleko harmoničtější a nový pocit už po meditaci nekončí, jen zeslábne.


V Procesoru Stvoření

Po vstupu do meditace - stavu rozšířeného vnímání, jsem začal vnímat až neskutečně jemnou Krásu Dokonalosti za viditelným světem. Prožíval jsem nádherný pocit Láskyplné a Hrdé Vznešenosti, ...jen tak klidně ve mně vibrující. Toto prožívání mi zesilovala hudba tibetských mís, jenž vytvářela pocitově nekonečnou hloubku tohoto subtilního vnímání sebe bez rušivých záchvěvů myšlení, které je proti tomu tak neskutečně ploché a hranaté nic.

Po otevření bran Nekonečna jsem se rázem ocitl v úplně Jiném virtuálním světě. Jako bych se rázem probral z  ohraného snu naší běžné tupé a šedé reality, jakéhosi kolektivního snění, hry na lidi. Posunem vnímání se mi pohled na vše radikálně změnil. Co bylo předtím tak důležité pro ego, najednou jako by nikdy nebylo a nemělo ani být. Běžné vnímaní se mi proměnilo v jakousi mlhavou vzpomínku, jakou bývá sen po probuzení. 

Byla tu věčnost Okamžiku bez začátku i konce. Ta nekonečná, dokonale jednoduchá hra proudění archetypů, jako ve znásobeném pocito-obrazovém kaleidoskopu. Má fascinace spojená s  nepopsatelnou Blažeností a Harmonií celého Bytí neznala mezí. Vše tu bylo nepochopitelné a zároveň dokonale jasné v  celku i v detailech. Prolínající se pocity vystihovaly neuvěřitelně přesně a jasně veškeré detaily i Celek v  jenom Pocitu za vnímáním Všeho.  Jako bych se přepnul z  běžného 3D vidění do alespoň 5D se stálým pohybem i změnou vnímání a zároveň bezčasovostí!

Ukazovali mi to, o čem jsem dosud nevěděl. Zkrátka Vše o Všem v  tisíci obrazech a všeobsažných pocitech dokonale jemného vnímání božského Bytí. Nepředstavitelné i neuvěřitelné se stalo Hyperrealitou plně obklopující a nekonečně přesahující vnímání té lidské ploché a smrštěné existence. Vše do jednoho Bodu ze Všeho, co se stále a navěky děje za ději.

Neskutečně krásně jsem prožíval tuto vnitřní virtuální Realitu, jenž si sama tvoří své vnímání, změny pohledů i pocity jaké by chtěla. Jakoby zároveň komponuje i prožívá proudem archetypů (not) své pocity i vize včetně chápaní toho, na co se zaměří. Jako když moře Vědomí pohltí město a každá molekula vody se stane Jeho živým senzorem i mozkovou buňkou.

Plně jsem prožíval tu neuvěřitelnou a lidmi nepoznanou nádheru Království nebeského, které nemá nic společného s  naší představou ráje, nýbrž je svrchovaným Bytím, plodícím bytí všech forem, neboť nic není, ani nemůže být od Něj odděleno. Má dokonalý smysl i řád, jež nejme sto plně vnímat, natož chápat rozumem.

Jakoby jsem ztratil potřebu poznat a pochopit smysl života i Tvorby Boha, Tam Vše, co vyvstalo, bylo zároveň plně vyjasněno. Smysl Všeho jsem vnímal v  tom, že Vše, jak Nahoře tak i dole, je jak má být. Vše je stvořeno k  Obrazu svého Stvořitele a On tím plně Žije, ač mnohdy skrytě. Ale i to je součástí Plánu Jeho Obrazu, že se umí schovat Sám do Sebe a vnímat Celek jen v  symbolech a pocitech i té nejmenší části Sebe, Svého Stvoření ve Stvoření.

Když meditace doznívala, napadlo mě: Věčná bdělost, bdělá Věčnost. V  tomto vědomí nepřetržité Jednoty už není, kdo by se probouzel do snů a usínal do virtuální reality našeho seriálu...

Nebyla v ní obsažená tíseň jako jindy z té nepochopitelné Jinakosti. Prostě byla o tom, že se Tam dá žít a daleko lépe a plně si uvědomovat všechny souvislosti i prožívat vše co se zrovna děje. My máme sebe a své okolí, božské síly jakoby pouze Mysl s archetypy (částečkami Svého vědomí) z  kterých Vše skládají. Vědí o tom, že Jejich svět vytvářejí ještě vyšší dimenze. Neboť je to hra ve Hře her. Je Tam velká Svoboda Tvorby, vnímání a volby nekonečné škály pocitů.

Musí sice také pracovat, ale další Svou částí se věnují tomu, co je zajímá a zároveň i odpočívají, hrají si. Žijí si božsky dokonale a harmonicky. Ve Své úrovni jsou svrchovanými Pány Reality a jen více a více poznávají a prohlubují Své neuvěřitelné schopnosti. Na co se zaměří, to jim od začátku jde. Zkrátka nemají problémy s časem a omezeností Svého Vědomí jako my. Za Vším mají pocit Nekonečna, Věčnosti, což nás někdy trochu mrazí.

Jediným problémem je, že Sebe - Vesmír plně neznají, a tak mají stále co dělat. Je to práce na Věčnost, vědí to. Tvoří děje jiným i Sobě skrze Sebe, jakoby bez úsilí. Je to svět mystické Tvorby Bytí, kde paradoxy jsou oblíbenou běžnou Realitou a není Tam jakákoliv omezenost i problémy, jež máme zde. Jsme Jejich odštěpkem a zároveň si nás vlastně vytvářejí.

Jsme jakoby na předělu Tvorby božského Světla prouděním archetypů od Nich a plátnem, hmotným světem, kde se vytváří plně realistický obraz nás i naší reality. Jsme okem - čočkou prožívání tohoto světa vnímající Jejich tvorbu z obráceného pohledu.

 Je to zase dualita vnějšího a vnitřního, projeveného a nehmotného světa o kterém se píše v Castanedovi i v starém učení kabaly. Ale za vším je nehmatatelné a ničím než Samo Sebou definovatelné Absolutno. Ono si může stvořit jakoukoliv podobu Sebe a jakýmkoliv způsobem se s ní ztotožnit a nahlížet do ní, prožívat jí.

Amen.



Žijeme v realitě či virtualitě?

Myslíme si, že žijeme v pevné hmotné realitě, ne ve virtuálním, jakýmsi matematicko-počítačovým 3D snu až do té doby, než se začneme zabývat zvláštními procesy jak vůlí ovlivnit „hmotný“ svět. Telekinéze, biomagnetismus, teleportace a materializace jsou dávno známou realitou, dnes však tabuizovanou. Jak je to tedy, ptáme se pak, v čem vlastně žijeme? V reálném, či uměle vytvořeném světě, kde fyzikální zákony jsou jen matematickou operací pro počítačovou grafiku, s uměle vytvořenými ději i pocity z nich? Že by život ve dne byl jen druhem snu v mysli Kohosi vyššího?

Až po mnoha desítkách mystických meditací se začne pomalu vyjasňovat. Jak se v nich vzdalujeme lidskému poznání výš a výš, ocitáme se v nových světech, kde je všechno Jiné, více a více vzdálené našemu, a přitom tak logické. Minulý názor se stane úsměvným. Všechny úvahy vedou do jakýchsi více a více nepopsatelných Dokonalých světů plných podivných matematických abstrakcí, kde náš čas a prostor dávno nejsou, a definitivní závěr nikde…

Přesto se dá říci, že je to jako tón a hudba. Podstata virtuálna a reality se nedá odlišit! Nepochopitelné, ale pravdivé. Jako u všeho ostatního je to tvořivá Hra Absolutna, jež může Vše a také to dělá. Souvisí to i se vztahem vnitřku a vnějšku. Vnitřek je přesvědčivě virtuální, protože si v něm můžeme vytvářet jakékoliv obrazy a děje s emočním i pocitovým doprovodem. Přesto mají oba společný základ a jeden ovlivňuje druhý. Naše přání se mohou „zhmotnit“, tedy splnit, jak nás učí všechna náboženství i magie. Velkou roli v tom pochopitelně má vůle vyšších Já. Nakonec se stane jen to, co Oni chtějí. Mají totiž daleko více Inteligence a Energie, tedy i Moci, ale hlavně Svoje vlastní Záměry s námi. Jdeme tedy cestami vývoje osobnosti, tj. sebenalézání nekonečně způsoby, ale Oni vytyčují trasu..

Není to nová myšlenka, najdeme ji u Platona v záblescích Ohně na stěně jeskyně, i u Plotina. Ten si musel ovšem chvíli léčit duši než se z ohromení probral… Kdysi jsem četl čísi výrok „myslíte si, že se pohybujete, ale jste pohybováni“. Byl za tím nepochybně mystický záblesk Poznání…


Ve světě obrazů za obrazy

Při poslechu CD Súfism jsem se ocitl na vlnách nekonečné Blaženosti a jemnosti nekonečné Tvorby Boží...
Proplouval jsem „tisíci a jedním obrazem v pocitobrazech“, jež jsem nebyl sto v tom ohromném a úžasném stavu vytržení bez myšlení chápat. Běžná logika i myšlení byly ty tam a jen očima pohlédnout na náš svět bylo jako si pustit uprostřed nádherné rozkvetlé louky reklamu v televizi. A ač tam nebyl nikdo, kdo by si tento úžasný vjem nejvznešenější Tvorby Boží pamatoval, zůstal ve mně otisk té blaženosti a lehkosti Nekonečné Tvořivosti. Hrající si se světem jako se sedmkrát sedmirozměrnou sedmibarevnou Rubikovou kostkou. Neboť právě tolik jejich kombinací je prý základních stavů vědomí. Ale kdo by je byl schopen spočítat?. Už Einstein tvrdil, že Bůh nehraje v kostky, …nýbrž má celé a téměř neomezené kombinatoricko-pocitové vědomí. Jako když malíř mísí barvy, aby dosáhl přesně téhož pocitu, který chce vyjádřit ze své Duše…
A ještě miliónkrát jemnější a rozsáhlejší klidně vnímající, avšak stále dynamicky tvořící Myslí generuje své krystalky vědomí Ona, Ledová královna Vesmíru.Její dokonale uchvacující nekonečná podívaná mrazí tísní jen toho, kdo Její tvorbu nepřijímá s Radostí a Láskou v Srdci a brání jí představami dvourozměrné logiky ubohého rozumu.
Pak jsem se dozvěděl, že si na sedmou, nirvanickou dimenzi zahrála její mluvčí – 6,5tá. Na konci meditace jsem z ohromení prožíval až tíseň, když mi ukazovala vskutku Nekonečné možnosti Tvorby donekonečna... A to Vše Najednou, dokonale propracováno v úžasné Hloubce zážitku. Pro nás je to až moc silné.
Také mi na příkladu oka, kde jsou uloženy archetypy člověka, ukazovali, jak mi vypalují další a další schopnosti vnímání.


Mystické meditace svatých

Mystické procesy v literatuře

Naše meditace

 

Ukázalo se, že více než zápis z mystické meditace je účinnější nahrávka pořízená na výstupu z meditace. Je v nich totiž jasně zřetelné, jak silně člověka ovlivní božské vize a pocity. Ohromení z Jeho Nekonečné a Věčné Velikosti způsobuje vytržení mysli, popisované ve svatých knihách.

Každá meditace je jiná, více či méně rozmetává představy ega o sobě i Bohu. Proto si o Něm nemáme dělat představy, jak říká Desatero. Zejména některé meditace jsou spíše transformacemi a psychoterapií. Její děje jsou tomu přizpůsobeny.

Závěry z meditace Miloše

Další a delší záznam

záznam neutrální meditace 

ZDE další

Znázornění meditace videoklipem

Holotropní dýchání

Stručně o klasicích křesťanské mystiky

O metodě meditace a jejích druzích

O temné noci duše

Přijetí Boha a další poznatky

Duševní hygiena

ZPĚT NA HL.STRÁNKU