Duševní hygiena prakticky
Po letech popisů mystických stavů jsem pochopil, že
daleko účelnější by bylo napsat knihu o duševní hygieně pro širší okruh
čtenářů. Lidem brání v kvalitě života řada spuštěných destruktivních programů,
jež si neuvědomují a proto ani neumějí zastavit. Bojí se cokoliv změnit. Zbytečně
si ničíme život negativismem, pesimismem, pomluvami.
Jde o to nenechat se vláčet v nekvalitách,
nečistotách jako je strach, agresivita, nenávist, závist, lakota, snobismus,
žárlivost či prostá naivita, ale mít stálou vůli k čistotě a pravdivosti. Ani
sex nesmí člověku poroučet. Od nižšího má jít k vyššímu. Od pudů a emocí
k intuici. Nelpět na názorech, i když je považujeme za dané. Uvědomit si,
že žádná představa není trvalá, zdokonaluje se vývojem. Optimálně využívat
svých schopností, nebýt rigidní, ani se zběsile nehnat. Veškerá duševní
nečistota se totiž karmicky symbolizuje do nepříjemných dějů, pocitů, nemocí,
snů. Máme je rozpoznat a opakovaně očišťovat sklony.
Změní se vůbec někdy všepanující rigidita? Není vidět
mnoho vůle ke změně. Lidé se bohužel nezmění celý život. Stejně jako tělesná
hygiena musí stále odstraňovat nečistoty, musí duševní hygiena dělat totéž, ač
to vyžaduje často nepříjemnou a nepopulární práci.
Dát přednost čistotě, to by mělo být základem našeho přístupu ke zkvalitnění vlastního života a osobnosti. Usilovat o kvalitu vnímání, chápání a projevu. Volit Krásu, Vznešenost a Moudrost nikoliv nečistotu, hloupost a ubohost. Nekvalita prostě patří do odpadu. Dlouho trvá, než se všechna vyhází, ale jiná cesta není. Zbavit se i pocitů méněcennosti a strachů, dokonce i skrytého zla v sobě. Lidé jsou však nepoučitelní, proto je život stále drtí.
Vím, že je nepopulární mluvit, jak pravdivostí
nahradit oblíbená naivní přání, představy, iluze, sebeklamy. Máme o sobě i okolí
totiž zkreslené představy. Neumíme se podívat na sebe objektivně, jaksi zvenku.
Proto je účelná regrese, auditing, holotropní dýchání aj. Nejlepší je ovšem
dynamická meditace, abychom si alespoň nakrátko rozšířili záběr vnímání.
Zatuchlost starých jistot je třeba nahradit
otevřeností novému se vším, co to způsobí. Je to boj s egem, které si chce
dělat vše po svém bez ohledu na cokoliv.
Psychoterapii, duševní hygienu musíme chtít, nedá se
vnutit. Jen naplno poznat její nutnost postačí. Přiznat si vše co se uvnitř i
vně děje a být otevřen změně. V konfliktu reality s přáním a jeho iluzemi totiž
vždy nakonec vyhraje realita. Když vidíme svůj sebeklam, nahradí ho pravdivost
jež osvobozuje.
Víra ani filozofie není dokonalým řešením. Věřící i
filozofové si totiž jako jiní vykládají vše podle svého názoru a přání.
Odvolávají se na autority. To je zdrojem problémů s demagogií. Stále usilují o
život bez hříchů a Poznání, ale často směřují k farizejství, tedy pokrytectví.
Bůh, tedy ani sama realita totiž nemá lidské názory a emoce, ač je zná. Naopak
lidské myšlení nechápe Boha, ani toho není schopna. Ale i toto je popsáno v
Starém i Novém zákoně.
Pro tělesnou i duševní svěžest je třeba se pohybovat,
neustále učit, rozvíjet se. Jinak tělo i psychika tak zeslábne, že přestane
kvalitně pracovat. To je vidět u některých starých opuštěných lidí.
Rozhodovat o tom, co je třeba přijmout, co udělat a
co je v osobnosti třeba změnit, je v nás vlastně zcela logicky oprávněn
rozhodovat ten nejchytřejší. To jsou božské síly, intuice. Jinak nastane
zmatek. Nelze Ji ovšem zaměňovat s emocemi, jak se běžně děje. Ty jsou tak
silné, že by o všem rozhodovaly, ale mnoho inteligence nemají. Rády se za
intuici vydávají a berou Ji za nepříjemného, příliš chytrého konkurenta.
Intuice může být daleko aktivnější než známe, jen Ji
dát možnost. Její krása pocitů a kvalita projevů stojí za to. Abychom Ji mohli
mít trvale, božské síly spustí psychoterapeutické procesy na čištění našeho
Augiášova chléva. Není to hned a bez problémů i bolestí, ale konečně děláme to,
co je pro nás skutečně potřeba. Není třeba snít o osvícení, je daleko.
Účinnější a reálnější je právě toto. Nečeká se okamžitá Dokonalost. Stačí
ukazovat směr a cesta se nastaví.
Opravník obecně
přijímaných omylů o duševní hygieně
K duševní hygieně patří:
1) Chápat zákonitosti života. Nedržet se iluzí. Mnoho
toho, co považujeme za pevně dané, je jen zvyk či přání. Život není ani omyl
ani iluze. Je hierarchicky řízenou Hrou symbolů. Chápat realitu intuicí,
nikoliv pudy a emocemi, zachovávat pravidlo hierarchii ve všem. Neznalost plodí
chyby a ty vytvářejí psychické potíže.
2) Znát pozadí svých reakcí a stále se očišťovat.
Každému jsou jeho nedostatky zrcadleny v symbolech jež má na dosah.
3) Nevytvářet
negativitu (strach, nenávist, závist, žárlivost, depresi atd.) ani křeč,
ale křečovitě je nepotlačovat, ale stále volit harmonii.
Časté iluze o duševní hygieně jsou, že:
-není důležitá a mě se problém netýká. To vede k rigiditě, stále vznikající chyby člověka postupně
zavalují a drtí mu vnitřní i vnější svět.
-myšlení stačí. Myšlení však není schopno pochopit složitější věci. Musí být vedeno
někým chytřejším a to je intuice. Omyly myšlení jsou jen o řád menší než iluze
pudů a emocí.
-víra stačí.
Příliš často bohužel obsahuje dogmata a demagogie. Svaté knihy nejsou chápány,
protože je vykládají emoce či myšlení laiků i teologů.
-jak to děláme, je správně. Často bohužel ne. Snahy jsou často nedůsledné a
naivní, pokud nejsou vedeny intuicí jako Učitelem.
-vše půjde samo a bez bolesti. To je bohužel pouhé přání. Žádná změna není
bezbolestná.
-proměna přijde rychle. Okamžité osvícení se nikdy nestalo. Každá změna
trvá, tato obzvlášť dlouho, i když dílčí zlepšení nastanou do několika let.
-budeme pak bez problémů. To také bohužel není možné. Stále se budeme učit.
Bez problémů není nikdo.
-půjde to, jak budeme chtít. Naše přání nejsou pro zákony života rozhodující.
Podobně jako ve všech oborech lidské činnosti.
-logika není potřeba, jen pocity jsou důležité. Pocity vytváří i emoce a ty se často mýlí. Život je
dokonale logický, jen ho chtít logiku poznat a přijmout.
Svět myšlení
Každá naše myšlenka má svůj
vlastní věčný život, je naší částí. Rodíme myšlenky jako Bůh zrodil nás.
V Celku jsou vyvážené jako Vše ve Stvoření.
Lidské štěstí i neštěstí, celou osobnost vytváří magická síla myšlenek,
kterým často ani nevěnujeme pozornost. Mentální podstata světa způsobuje, že
myšlenky ovlivňují i hmotné věci a události. Kvalita vnějšího života
symbolizuje vnitřní svět člověka. Proto žijeme tam, kde jsme. Myšlenky nás
mohou dostat do ráje, pekla, nebo do psychiatrické léčebny. Jaký je sklon,
takový je směr osudu. To, co si o čemkoliv myslíme, je pro nás důležitější, než
věc sama. Utváříme sebe svými názory. Stačí změnit úhel pohledu a změní se vše.
Pozorujte své myšlení a uvidíte, kolik disharmonie je v něm. Cloumají s
námi pocity bezmoci, ublížení a agrese a my se jim podrobujeme. Proč? Umíme je
jen potlačit, ale tím nemizí, jen dál škodí v podvědomí a to je ještě horší.
Stálá nespokojenost vytváří nekončící problémy. Neuvědomujeme si, že jsme si je
sami magicky přivolali. Disharmonie, která je bohužel propagovaná ve všech
médiích, podstatně snižuje kvalitu života i jeho délku a způsobuje množství
psychických i somatických nemocí. Zabýváme se čistotou těla a bytu, ale o
duševní hygieně víme málo, někdy se jí symbolicky snažíme dosáhnout přehnaným
uklízením. Lidské vědomí je jako magnetofon, který stále dokola opakuje stejné
melodie, dobré, falešné i zcela disharmonické. Považujeme je za stálé součásti
svého já, bez kterých bychom to nebyli my. Vytváříme si stále stejné stresy a
vybíjíme si je na ostatních, důvod se vždy najde. Nechceme to vidět, ale
křečovitě se držíme svých zlozvyků.
Myšlení je podobné počítačovému programu, je možné ho změnit, pokud
chceme. Američané jsou známi výukou pozitivního myšlení, které má přitahovat
úspěch. Je to určitě lepší, než myslet negativně, což je běžné u nás, ale
přeháněním se dostávají do lží, kterým ani sami nevěří a je po úspěchu. Omezené
myšlení také často chce to, co se nakonec obrátí proti němu. Duchovnost
nezačíná čistými myšlenkami, ale uvolněním zablokovaných sklonů. Uvědomit si
svou hříšnost a nehledat výmluvy, to je začátek. Morálka je diletantský zásah
vědomí do vlastního programu, kvalitnější výsledek může vytvořit naše vyšší Já,
když ho o to požádáme. To bohužel udělá jen málo lidí a regresní hypnoterapeuti
vědí, že se chybné sklony a reakce znovu a znovu kopírují ze života do života a
způsobují stejné problémy a tragédie. Staletí a tisíciletí ubíhají, dokonce i
budoucnost je stejně tristní. Už jen pochopit problém je začátkem harmonického
řešení.
Výsledky psychoterapií
Před několika lety se objevilo množství nových
psychoterapeutických metod, včetně hypnotické regrese a progrese, které
slibovaly rychlé a trvalé zlepšení problémů. Ukázalo se, že se to stává vzácně.
Po mnohaletých psychoterapiích často nalézáme problémy jakoby neztenčeny.
Klient má ovšem na ně větší náhled a tím lepší vztah, což je nesmírně důležité.
Tak jednoduché pro toho kdo ji má a přitom tak nesnadné kdo ji nemá – duševní
hygiena. U druhých problém vidíme, u sebe často ne, jakási selektivní slepota.
Jisté ovšem je, že člověk má mnoho částí, které se musí
postupně všechny změnit, takže objektivně hodnotit výsledky prakticky nelze. To
často vede ke skepsi psychoterapeutů. Psychika člověka je totiž velmi stabilní,
jeden život s ní moc neudělá. Základní archetypy nastavení osobnosti jsou
téměř neměnné.
Zainteresovanost na výsledku je ovšem velmi důležitá.
Bez mnohaleté ochoty ke změně se daleko nedojde. Vliv prostředí klienta je také
velký. Jeho zlozvyky upevňují vlivy jemu blízkých lidí, což zpomaluje proměnu.
Podobná situace je u duchovních nauk. Ani po desetiletích
většinou nenacházíme zásadní změny osobnosti, o kterých se tolik píše
v literatuře. Je otázka, nakolik je to reálné. Ukazuje se, že za jeden
život lze zvýšit úroveň vědomí maximálně o půl stupně, u některých částí
psychiky o trochu více. I to je velmi vzácné.
Záleží totiž na kvalitě přístupu a ten nebývá bez
chyb. Rigidita a falešný optimismus se objevují hlavně zde. Některé metody se
příliš neujaly, ačkoliv jsou velmi zajímavé, např. holotropní dýchání. Klient
většinou přijde jednou, dvakrát, ale to naprosto nestačí. Měl by chodit každý
měsíc po dobu alespoň deseti let. Nemá však už zájem, protože to není vždy bez
bolestí jako každá radikální terapie. Zázraky se nedají dělat
v psychoterapii ani v duchovním, tedy osobním rozvoji. Dlouholetá
kvalitní práce se nedá ničím nahradit.
Negativismus je
sebedestrukcí
Američané jsou známi tím, že chválí a povzbuzují,
dávají šanci. Jejich propagace pozitivity a honby za penězi je však někdy až
směšná. Australané a trochu i Italové a Francouzi mají ještě dokonalejší styl,
jakousi kolektivní hypnózu dobré nálady a přátelství. Umějí vychutnat život.
Někdy nám i to připadá nemístné, ale rozhodně je to pro duševní i fyzické
zdraví lepší než naše permanentně špatná nálada, negativismus a nevraživost,
kritika všeho a všech. To je jednoznačně sebedestruktivní. Proto tolik
navštěvujeme lékaře, asi třikrát častěji než je světový průměr, proto
zdravotnictví má málo peněz.
Životní styl
silně ovlivňuje psychiku. To je postata psychosomatiky, jež je bohužel téměř
neznámá, opomíjena laiky i lékaři. Nevěříte? Který lékař vám doporučí
psychoterapii? Asi žádný, přitom by minimálně v deseti procentech případů
měla být.
Nejen žaludeční vředy, alergie a astma, ale i řada
dalších, možná všechny nemoci mají bio-psycho-sociální základ. Ale pouhé
doporučení dobré nálady nestačí. Zvyk je železná košile. S tím souvisí i
nespokojenost a kritika kohokoliv, nejen v politice. Neumíme žít lehce a
volně, s úsměvem a nad věcí. Duševní hygiena životního stylu je bohužel
vzácná.
Problém přání
Život
běžného člověka je plný přání týkajících se materiálních hodnot, postavení a
zabezpečení. Není na tom nic špatného, pokud slouží jako příležitost k rozvoji.
Silná přání vkládáme i na své děti, které chybně chápeme jako pokračovatele
sebe sama. Jsme tu proto, abychom si
prohlíželi, co tu je. Pokud se pozorně podíváme na naši současnou životní
situaci, což je podstatou duchovnosti, uvidíme, jak se do ní zapsala naše
šťastná i nešťastná přání, která často stále trvají. Snažíme se opakovat, co
nám udělalo dobře. Vycházejí ze zvyku, často i určité nerozhodnosti, proto v
nich poznáváme sami sebe. Někdy má několik přání společný základ. Často jsme k
disharmonickým a absurdním přáním jakoby přilepeni a neumíme si pomoci.
Když v
člověku vznikají taková přání, buď musí sám do hloubky pochopit jejich
zbytečnost a ony samy mizí, nebo je musí naplnit, alespoň symbolicky. Pokud by
je potlačoval, uzavřou se do nevědomí a škodí tak dlouho, dokud se nevyřeší.
Magickým mechanizmem vytvářejí budoucí osudové události, aby se mohly projevit,
protože vnější život je zrcadlem vnitřního. Bohužel je rozšířené nesmyslné a
nezdravé moralistické zamlčování i potlačování přání hlavně před sebou
samým. Tzv. duchovní lidé si stále něco
zakazují. Lásku k druhému, peníze, úspěch, radost, spokojenost, sexualitu,
partnerské vztahy.
Vliv na to
mají duchovně romantické knihy. Prý se to k duchovnosti nehodí. Populární je
však mluvit o askezi, utrpení, boji proti přáním, sebeobětování a sebepopírání,
což jsou formy autoagrese, které zablokují duchovní vývoj. Bojují proti egu,
aniž tuší, že je to jen označení odporu vůči Bohu, realitě samé! Tento způsob
myšlení již přinesl obrovské množství škod. Disharmonie nelze zamést pod stůl,
ale uvolnit je a nechat vyčistit. Příliš často hledáme únik, snažíme se
vykličkovat a to není správné. Činy mají vycházet z našeho uváženého
rozhodnutí.
K duševní
hygieně patří odhalení i těch nejskrytějších a nejtajnějších přání. Jsou to
různé druhy osobní zpovědi, které provádíme s přáteli nebo s psychoterapeutem.
Nejtěžší je přiznat si přání sám sobě, protože máme sklon některá skrývat.
Náboženství také nabízejí pomoc, ale dobře si pomůže jen málokdo. Podstata
práce s nimi je v harmonizaci s využitím spolupráce s božskými silami.
Probíráme jednotlivá přání, zkoumáme jejich intenzitu a vzájemné vztahy a už to
je ovlivňuje. Přemýšlíme, jaký je jejich motiv, původ a význam, proč si přejeme
právě to a proč chceme mít tyto vlastnosti, co by nám přinesly a kolik bychom
museli zaplatit. Základ přání leží často hluboko v minulých životech a při správném přístupu se harmonizují i několik inkarnací. Nakonec poznáme, že
šťastný život se obejde i bez množství svazujících přání.
Tři
kroky ke zkvalitnění života
1) Chtít kvalitu života, protože bez vůle není nic, jen
rigidita či sklon se nechat ovládat druhými. Nelpět na ničem, ani na názorech,
stále se zdokonalovávat. Znamená to ovšem přijmout odpovědnost a riziko za své
jednání odlišné od ostatních.
2) Vyházet nekvalitu - nedokonalé, nezralé, nekvalitní,
přežilé části z osobnosti. Je to nejen očista od agrese, závisti a strachu, ale
i od emocí, což je méně obvyklé. Tyto pudy jsou totiž našimi nejstaršími a
velmi silnými částmi. Nemají velkou inteligenci, jednání pod jejich vlivem je
často chybné. Jak to udělat? Stačí chtít se jimi neřídit a ony postupně
zeslábnou a jsou nahrazeny myšlením. To
je lepší, ale nad ním je intuice. Tu je třeba zesílit na
maximum a přesně rozpoznat, zda je za
informací opravdu Ona, nebo myšlení či pouhé emoce.
3) Být
v kondici. Pro tělesnou i duševní
svěžest je třeba se pohybovat, neustále učit, rozvíjet se. Jinak tělo i
psychika tak zeslábne, že přestane kvalitně pracovat. To je vidět zejména u
některých starých opuštěných lidí. Tento životní styl je o tom hledat nové, pravdivější a
dokonalejší pohledy a přístupy. Rozebírat situace, zkoumat, vážit fakta. Je to
vlastně podobné jako ve vědě či jiné tvůrčí práci. Prostě umění žít. Řeči
nestačí, chce to aktivní práci i ve zcela neznámých oblastech. Zejména je nutné
autohypnózou prozkoumávat nevědomí.
4) Naučit se channeling. Je to vědomá komunikace s vyššími úrovněmi
vědomí, tedy zejména s intuicí. Může
být naším Guruem, Učitelem, Průvodcem, Rádcem, jen se s Ní chtít hovořit, ptát
se... Není těžké se naučit s Ní komunikovat bez rizika omylu. Konzultujeme s Ní každé
závažnější rozhodnutí a učíme se pod jejím vlivem. Uvidíme, jak obrovskou má
inteligenci i moc a postupně ji budeme více zapojovat doživota a získáme i Její
krásný pocit.
Výsledky se
projeví velmi brzy, už za několik let, ale je to těžké a místy dosti bolavé.
Není snadné vzdát se na čem tolik lpíme. Naše skryté podosobnosti se stále
hlásí o slovo. Vzdálíme se také myšlení davu a to přináší problém oběma
stranám.
Jsou meze odevzdanosti a přijímání Boha?
Hlavním problémem duchovního rozvoje, ale vlastně
celého Stvoření je v Písmech často zdůrazňovaná, a tak vzácná odevzdanost. Od
toho je život - Sebepoznání, abychom si postupně uvědomovali hierarchickou
strukturu Všeho, tedy hlavně naší osobnosti stvořené Bohem – Stvořitelem. On
není žádnou ideou či mýtem, ale reálným Životem, protože Jeho názor je současně
Skutečnost sama, neboť Ji tvoří.
On mnohonásobně překračuje všechny naše schopnosti i
představy jež o Něm máme, ačkoliv je biblí zakázáno si je tvořit. Brání nám
totiž v poznávání věčně Nového, protože se jich rádi držíme celý život, ačkoliv
v jiných oborech se musíme stále učit.
Přijímat Boha tedy znamená nevymýšlet si, co by se
nám líbilo, ale brát Ho jaký Je v Jeho nepostižitelnosti lidským rozumem. Proto
Ho budeme poznávat věčně, stále vyšší a vyšší Skutečnosti, které mohou být
ohromující. Proces Sebepoznávání je překonáváním starého Novým, vyšším.
Jsme vlastně Jeho výtvorem, a současně od nás není
oddělen. Tato jednota protikladů je základním Principem Všeho.
Většina lidí tvrdí, že jsou ateisty, čímž vlastně
rezignují na poznávání. Vlastně se chtějí držet svých jednoduchých názorů.
Nechtějí, aby jim do života kdokoliv mluvil, to je základní these ega. V
konfrontaci s nárazy nekonečně složitého života, s kterým se stále střetávají,
jsou však i oni nuceni se měnit, zdokonalovat.
Běžní věřící jsou paradoxně jim podobni více než si
myslí. Hovoří sice o Bohu, ale jak si Ho představují? Každý jinak a žádná z
těchto představ není Skutečnost sama.
Jsou to omezené lidské názory vytvořené z čtení
svatých knih, ale ani ty nejsou v božském jazyce, kterému bychom stejně
nerozuměli. Je to o Bohu bez Boha, Jeho živé a reálné Skutečnosti, Jeho
konkrétního postoje k nám dnes.
Proto lze Boha poznat jen částečně a to jen ve
vytrženích, v kterých máme daleko vyšší schopnosti, byť vždy jen krátkodobě.
Každý, kdo na to upozorní, je napadán, to už od proroků Starého zákona.
Život je vlastně výukový trenažér, tedy škola
Sebepoznávání. Nelze jít proti němu. Stvoření není náš výtvor, ani se neřídí
našimi názory. Nevadí, že výuka trvá velmi dlouho. Ani Stvořitel nepočítá, že
Sebepoznávání bude probíhat rychle a snadno.
Lidé však raději poslouchají hloupé demagogy všeho
druhu, kteří téměř žádnou kvalitu ani skutečnou moc nemají, ale poslouchat svou
božskou intuici není vůbec populární. Cesta k Němu totiž jde přes intuici. Ta
je spojovacím mostem, který nám může velmi pomoci, pokud jí budeme otevřeni.
Nikdo intuicí nemůže zpochybnit, ani popřít, že její zesilování má význam.
Přesto jí lidé mají tak málo a jejich kvalita života podle toho vypadá. Jsou
jako slepci. Nevztahují totiž rány osudu na sebe.
Jejich nedostatky jsou jim totiž symbolizovány,
jakmile se naplní jejich míra. Neví, že zákony karmy popisují mnohé knihy. Až
náraz nepříjemné události či nemoci je přesvědčí, že si o svém životě nemohou
úplně rozhodovat. I to je součást výuky.
Za nepřijetím Boha Života je strach ega, tedy
nedostatek Lásky. Odevzdanost znamená být s Ním ve skutečném kontaktu, tedy
komunkaci, nikoliv jen přes Písma. Pak máme jistotu toho nejlepšího. Odevzdání
je nejdůležitějí věc vůbec, protože je Klíčem ke Všemu. Jak řekl Kristus – Bůh
si své lidi ohlídá. Výukový proces nemusí pak opakovaně a bolestivě dopadat, aniž
bychom tušili, co nás chce naučit.
Naskýtá se otázka – je nějaká mez v odevzdanosti
Bohu? Ve vztahu k lidem ovšem ano, běžně se stává, že přílišná závislost vede k
zneužívání. Jak je ale tomu u Boha? Ten nás zneužívat nepotřebuje, má vždy Vše!
Má atributy Dokonalosti ve všech nekonečně směrech. Přesto se lidé bojí, že by
po nich chtěl něco nesplnitelného, ale On je dokonalým Učitelem, jinak by Bohem
nemohl být. I když náš vztah k Němu může být nesprávný, On sám může různými
způsoby zasáhnout a harmonizovat ho. Odevzdanost je totiž zesílení božského
vlivu i s Jeho atributy Kvality. Život s ní nebývá snadný, ale úplně jinak než
u ostatních.
Je to podobné mnoha letům studia na Univerzitě. Po
počátečním zvykání si vše po několika letech jde vcelku hladce, i když
procházení procesy není vždy snadné a bez problémů. Ale tak je tomu v každé
škole. Prostě vědět, že stále jsem ve výuce, kde se vše analyzuje, hodnotí a
připravují se další výukové, psychoterapeutické a transformační kapitoly. Vždy
se lze zeptat na detaily a je jistota, že duchovní Cesta je za všech poměrů
dokonale průchodná.
Stručně o klasicích křesťanské
mystiky
O metodě meditace a jejích
druzích
Znázornění meditace
videoklipem